Výstava nových prací, jejichž počátky však sahají až do 90. let minulého století nastoluje specifickou vizi temporality. Mísí se zde znovu objevená sochařská citlivost k materiálu s pro Zeta tradičním přístupem k videu, autorovo vyrovnání se s osobní minulostí s rozpoznatelnou mnoho časovostí obklopujících věcí-nástrojů.