Michal Kalhous: My Father Is a Star
Z prachu se obrátíš
Jako bych ty fotky našel doma na půdě v odřené a ohmatané krabici, spolu s nesourodou sadou předmětů, rozumu cizích a nepojmutelných, citu však překvapivě povědomých.
Nejnápadnějším rysem fotografií Michala Kalhouse je věrnost materiálu, a to jak ve smyslu věrnosti umělce tradičnímu postupu, tak ve smyslu spolehlivosti tradičního média, jež zaručuje kontinuitu látky v čase a prostoru. To, co vidíme, nejsou pouhé vizuály, jsou to odlitky či otisky, nesoucí zrnka z prachu svých originálů. Je to jako když se Kristova tvář ve vší člověčí tělesnosti obtiskla do savé matérie Turínského plátna, aby se právě její hmotný rozměr (pot, slzy a krev) stal uchovatelem duchovního významu, který jej přesahuje.
Materialita duchovního sdělení není jediným zdánlivým paradoxem vystavovaných prací. Dalším je vazba mezi reprodukovatelností a aurou. Walter Benjamin kdysi postavil neomezenou reprodukovatelnost moderního uměleckého díla, zejména fotografie a filmu, proti starodávné autoritě originálu. Originál má auru původního zde-a-nyní, jehož je dílo předmětným svědectvím; při pohledu na slavný obraz věříme, že ty hmatatelné vrstvy barvy a identifikovatelné tahy štětce učinil skutečně onen slavný tvůrce, snad tam někde bude charismaticky otištěn i jeho palec, a to už je skoro, jako bychom si mohli sáhnout přímo na něj (pozor, nesahat!). Benjaminovi se zdálo, že nekonečná reprodukovatelnost fotografie toto pouto trhá a aura se ztrácí, asi jako když světlo slábne odpojeno od svého zdroje. Dnes vidíme, že to byl unáhlený závěr. Klasická fotografie, a to právě proto, že je reprodukcí, stále ještě k originálu odkazuje. Není to simulakrum (obraz bez originálu a tedy neobraz). Mezi ní a zobrazeným světem je stále vztah materiálního pouta mezi vystaveným artefaktem a původním zde-a-nyní; pořád tam někde může být otištěný palec tvůrce, který při práci nedával pozor (přesněji: dával pozor na něco jiného).
Kalhousovy snímky záměrně s auratičností pracují, zvýrazňují ji. Je to akt odporu proti digitalizaci, a to nejen proti fotografické technologii, ale především proti principu reality. Je to vzpoura proti digitalizovatelnosti proměňující svět a zkušenost v hromadu indiferentních jedniček a nul, atomů bez celistvé souvislosti a bez kontaktu s původem. Digitální realita je nemateriální, ale to ji nedělá duchovnější – právě naopak; chybí v ní světlo, jeho proud, jenž se rozpíná mezi světy a tím je propojuje.
Světlo je právě ta látka, z níž Michal Kalhous staví průsvitnou hráz proti rozpadu světa do nesouvislých dat. Čočka, ten sběrač paprsků, soustřeďuje, co se v každodenním vnímání rozptýlilo. Světlo v Michalových snímcích není jen prostředím, jež dává vidět, aby samo zůstalo mimo pozornost; světlo do snímků vstupuje jako jejich klíčový aktér, jako hvězdný prach zázračně spojující protiklady – je to hmota nesoucí ducha, je to látková proměna, jež dělá z reprodukce prodloužení originálu, napříč časem a prostorem zpřítomňuje nepřítomné. Světlo nás přivádí k místům a lidem, jež nejsou pouhými simulakry.
Jenže simulakrální hrozbu už nelze zahnat. Vznáší se všude mezi námi. Obranou proti ztrátě kontaktu s původem (originálem) se tak paradoxně stává poetika ztrácení, kterou vystavované snímky pěstují. Ztrácet lze totiž jedině to, co je skutečné. Dokud ztrátu pociťujeme, pojí nás s tím, co je právě skrze pocit ztrácení uchováváno jako vzácné a drahocenné. Bolest z pomíjení se tak chvílemi proměňuje v radost z věčného.
Martin Škabraha
