Michal Kalhous — „Pro tebe byl tento svět stvořen“
Téměř na den před třinácti lety Michal Kalhous uspořádal v českobudějovickém Domě umění výstavu velkoformátových černobílých fotografií s náměty z domácnosti a blízkého okolí. Nalézané „situace předmětů“ částečně izoloval od okolních reálií a vytvořil zátiší, na kterých byla zjevná záměrně redukce výtvarné formy a pozornost k monumentálním, někdy bezmála sochařským kvalitám předloh, jakými mu byly například odtávající hromada shrabaného sněhu nebo trojnožka třešňových stopek. Podobnými fotografiemi se Michal Kalhous zavedl coby fotograf domácího univerza a provinčního životního prostoru.
Uplynulo oněch třináct let, během kterých Kalhousova tvorba procházela vývojem, aniž si kdy přestala být věrnou. Na souboru pro Galerii Měsíc ve dne je zřetelně vidět, že domácí vesmír v žádném případě neopustil. Zátiší už ale zdaleka nedominují v takové míře jako dříve. Jeho práce je žánrově bohatší a zahrnuje krajinářskou fotografii i žánrové výjevy v bezmála brueghelovsko/monetovském duchu. Zároveň se jeho tvorba stala odvážnější svým rozkročením mezi patosem, sentimentalitou, věcností, senzualismem a (sebe)ironií.
Kalhousova velká výstava v ostravské galerii PLATO před dvěma lety kroužila kolem „domácího štěstí“, podmíněného a zastoupeného vztahem muže a ženy, avšak vyslovovovaného nepřímo – skrze rekvizity a neoimpresioniské výjevy rodinného soužití. Ve výběru pro výstavu „Pro tebe byl tento svět stvořen“ se vyskytly čtyři fotografie, kterými lze představit polarity i vrstevnatost jeho přístupu k fotografování jeho „malého světa“, do kterého se paradoxně lze nořit jako do bezedného oceánu. Prvním je snímek starého zahradního skleníku, za jehož skly vidíme dvě osoby sedící u stolu. Nevíme, proč tam sedí. Nevíme, proč vůbec mají stůl ve skleníku. Můžeme to považovat za komické. Proč ale? Na druhém snímku vidíme dítě, které si před oči přikládá cukroví. Její maska z Lineckých koleček není až tak hrůzostrašná jako legrační. Záleží na nás, jestli fotografii posoudíme jako docela trapný situační frk, který by autor v zájmu zachování sebeúcty neměl vytahovat na světlo, nebo za pronikavý „dokument“ lidské hravosti a kreativity, jíž má autor vystavit právě proto, že se v něm dobře poznáme. A pak je tu také možnost, že nám Kalhous tuto fotografii ukazuje právě proto, že si sebeúctu prostě zachovat nechce.
Třetí fotografií je přeexponovaný výjev koupání v jakémsi jezeře sevřeném příkrými skalami a čtvrtou podobně přesvětlený pohled do zahrady. Obě vzdáleně připomenou záběry ze starších filmů Nikity Michalkova, z nichž senzualismus a sentiment proudily v tak mohutných vodopádech, že jsme si vůbec nemuseli všimnout, jak se mezi ně nenápadně vkrádají matka Tragédie a její dcera Melancholie. U Michala Kalhouse ovšem nemůžeme jednoznačně říct, zda chtěl fotografie „vnitřně proslunit“, anebo se to stalo tak nějak samo díky jeho příslovečnému opomíjení technologických postupů. Účel však světí prostředky, a nebýt si jist je zdrojem většího duchovního bohatství než dobře napsaná příručka. Řekl bych, že právě do takové prostoru nás Kalhous vtahuje. Výběr fotografií není nahodilý. Je vyvažováním různých významových i emocionálních „možná“, jež nám pohled do domácího vesmíru nabízí, upozorňuje je nás na sílu samovolně i rozhodně interpretující mysli diváka, a v nejlepším případě nám předkládá obraz nejednoznačného světa, který pro jeho domáckost z obvykle považujeme za blízký a srozumitelný.
Michal Kalhous (1967) se narodil ve Valašském Meziříčí. První samostatnou výstavu měl v roce 1995 v olomouckém Divadle hudby. Další uspořádal např. v Galerii Václava Špály v Praze (2002), Domě umění v Českých Budějovicích (2004), Moravské galerii v Brně (2005), Fotograf Gallery v Praze (2009-2010), Galerii Caesar v Olomouci (2012), galerii SVIT v Praze (2013) a PLATO v Ostravě (2014). Žije ve Šternberku na Moravě. V letech 2001-2006 zde byl kurátorem městské galerie. Záhy poté se stal pedagogem Fakulty umění na Ostravské univerzitě, kde dnes vede Ateliér tvůrčí fotografie.