Mlčení
Existuje mlčení samo o sobě anebo je úzce vázané či jedině možné pouze ve vztahu k člověku? Zdá se, že je jasně podmíněné. Mlčení je možné pouze ve světě řeči. Je kvalitou ticha, kterou vytváří člověk tím, že nehovoří, tedy absencí promluvy. Jistým ekvivalentem je také absence promlouvajícího. Totiž i nepřítomnost člověka dovede vzbudit pocit mlčení, a to zejména tehdy, jestliže i v takovéto nepřítomnosti, chcete-li prázdnotě, jeho jistou přítomnost přesto naléhavě vnímáme. Tak je tomu v případě Velíškových obrazů prázdných stolů, prázdných křesel, prázdných židlí… Skrývají zjitřené ticho pod věcným povrchem. Nejsou nové. Jsou poznamenané užíváním. A právě to je jejich jazykem. Právě tím k člověku zpátky poukazují. A právě tím v mlčení promlouvají. Vypráví minulé příběhy, zasunuté kdesi hluboko v paměti, které však pokaždé dospějí do téhož místa  – do jakési melancholie. Prázdnoty, kde nám uplynulé bere konkrétní slova ve prospěch mnohem sugestivnější mlčenlivé vzpomínky.

Přemítáme, zda mlčení na obrazech vyvolává apriorní distanci, empatické souznění, respekt k autorovu světu představ, nebo je to snad prostor pro divákovo svobodné snění? V životě je  pozornost věnována spíše slovům než prostoru mezi nimi. Přitom ale tento prostor může mít řadu podob. Pomlka v hudbě má svou důležitou funkci. Je mlčením? Nikoliv! Je hudbou.  Takzvaná generální pauza má v hudební kompozici významnou funkci, když uvádí přechod do jiné tóniny, jiného motivu nebo rytmu. Tok následujících tónů povstává z tohoto ticha a uvádí posluchače do jiného ladění.

Rozlišujeme ticho a mlčení. Rozdíl ve významu těchto pojmů spočívá ve vztahu k objektu. Mlčení vyjadřuje objektní vztažnost, je to absence slov, zatímco ticho je absence zvuků obecně. Velíškovo mlčení je tedy, spíše než tichem, hledáním jiného způsobu komunikace, samozřejmě beze slov. Freud ve svých Statích o technice říká, že „…mlčením člověk může komunikovat stejně, ne-li více, než slovy.” Je otázka, je-li nám archetypálně bližší promluva či mlčení. U prsu během kojení se dialog matky a dítěte odehrává potichu. S tím obdivuhodně ladí fakt, že v němčině je ticho stille a kojit pak stillen. O tom, že ticho není prázdné a bez vnitřní kvality, svědčí fakt, že švédský psychoanalytik Clarence Crafoord rozlišuje dokonce sedm druhů ticha – ticho zkoumavé, šedé, vášnivé, tíživé, kreativní, hrozivé, černé. Možná bychom k nim mohli přiřadit i ticho mlčící…