Jazykolam

Romanu Štětinovi se daří vystihnout zvláštní situaci vnímání, kdy je autenticita – například synchronnost obrazu a zvuku – „nemístná věc“. Jedná se o zobrazení skrytého aparátu rozhlasové tvorby. Studia, techniky, personálu, tj. všeho, co jako posluchači nevidíme. Vzniká tak opačná problematizace našich recepčních stereotypů, než jakou jsme zvyklí podstupovat: namísto asynchronicity obrazu a zvuku se stává překvapivou právě jejich souhra. Dochází nejen k rozšíření vjemů, ale také k transformaci stávajících, jako při přechodu od němého filmu ke zvukovému. Oproti tomuto příkladu v jeho videích a filmech ale nedochází k „adekvátnímu“ přizpůsobení původního média inovovanému, rozšířenému režimu. Jako bychom do filmu souběžně pustili spontánně pořízený audio záznam celého natáčení. Dominantou se tak stává performativita a tělesnost tam, kde je rozhlas nebo film potlačují.

Na této výstavě jsou zastoupena autorova aktuální videa (2014), která byla zatím prezentována pouze v rámci ojedinělých projekcí v kinosálech. Ostatně tato konstelace – reflexe média rozhlasu od vizuálního umělce promítaná v klasickém kinosále – vytváří pro autora příznačnou skrumáž mediálních a oborových aparátů, která nás pořád ponouká, abychom ji zkoušeli rozmotávat.