Život jako část historie, kus absurdity, banality, utrpení i nejapného humoru, trpkých i vášnivých, agresivních i něžných emocí doprovázejí pocity zrady, nadšení, zoufalosti, nesmyslnosti, pomsty, nihilismu. Kunderův román se pak jako analýza jednotlivých témat, postav, dějových linií, stejně tak i jako kompaktní příběh stává základem pro výstavní projekt.
Postavy románu pojí snaha uniknout do iluze, smysl vidí v minulosti a trvale se snaží přenést ji o současnosti. Neumějí se však přizpůsobit její nepřenositelnosti, ať už je to upnutí se ke starým folklorním zvykům, které ztratily svou původní tvář, ke staré křivdě, jejíž odčinění dávno ztratilo smysl, či k víře, že ideologie a nadšení padesátých let bylo v něčem opravdové. Člověk je se svými ideály i se svou skepsí součástí koloběhu dějin a zůstává otázkou, zda je strůjcem své vlastní destrukce on sám, nebo byla řada omylů a ironických žertů danou hrou dějin.