„Od teď napořád, pokud se budete chtít se mnou setkat, stačí, když pohlédnete na tuto sochu a bude to stejné, jako kdybychom byli spolu.“ Öndör Gegeen Zanabazar (1635 – 1723)

 

Náprstkovo muzeum spolu s Galerií U Betlémské kaple a Betlémskou kaplí vytváří z malého náměstíčka záchytný bod nejen pro turisty, ale i pro ty umanutější hledače kulturního dění. Je zároveň podvědomým a neopomenutelným doprovodem výstavy Ondřeje Basjuka – umělce a znalce buddhistického umění. Náprstkovo muzeum má před sebou jako instituce velkou výzvu, a sice rekonstrukci, která by se mohla stát příležitostí i pro změny v přístupu a prezentaci, jež se v nové podobě muzea odrazí architektonicky i programově. Proces dekolonizace, tedy zjednodušeně odstraňování fyzických i mentálních důsledků nadřazenosti (většinou) „bílé“ evropské kultury, v pozitivním smyslu zachvátil v posledních letech muzeální sbírky světových metropolí a v Praze se jej snad dočkáme také. Je otázkou, nakolik jsou velké ideje aplikovatelné na naše malá měřítka a historii. Můžeme však dekolonizační proces, respektive i samotnou kolonizaci aplikovat na práci umělce? Kdo by byli oni nadřazení kolonizátoři – snad galeristé, kurátoři, sběratelé? Nebo si sám umělec kolonizuje okolní svět, aby z něj uhnětl umělecké dílo?

 

S nadsázkou můžeme artefakty ve sbírkách jiných kultur vidět jako suvenýry. Suvenýr lze chápat právě jako atavisticky nadřazený doklad o teritoriálním značkování všech exotických zemí s barbarským obyvatelstvem, které zcestovalý dobyvatel navštívil, ale i jako memento. Ačkoliv podle slovníku jde o téměř dokonalý překryv obou pojmů, na rozdíl od klasického suvenýru není memento povrchním dokladem o tom, kam až jsme dojeli a co jsme tam získali, ale naopak emocemi obalená osobní připomínka duševního rozpoložení, na které nechceme zapomenout. Z uměleckého hlediska bychom mohli říci, že zatímco je suvenýr připomínkou ryze formalistní, memento se zdá být konceptuálním artefaktem, který komunikuje svůj obsah bez ohledu na formu. To, co mají společné bronzové sochy budhistických božstev, klíčenka s Eiffelovkou a díla libovolného umělce, je virtuální přítomnost místa zdroje. Expozice artefaktů Náprstkova muzea návštěvníka přenáší do tibetského kláštera, díky Eiffelovce snáz najdeme klíče i vzpomínku na romantickou dovolenou a kdekoliv se v budoucnu ocitne jakýkoliv obraz, bude ve spojení s chvílí svého vzniku. A jakkoliv to zní pateticky, bude ve spojení i se svým autorem. Ondřej Basjuk šíření své vlastní virtuální přítomnosti chápe obousměrně – tedy jako romanticky rozervané rozkrádání vlastní duše a současně přesně opačnou, buddhisticky rozprostřenou projekci vědomí.

 

Jako s „upomínkovými předměty“ Ondřej Basjuk pracuje jak instalačně v rámci výstavy, tak při samotné kompozici jednotlivých maleb. Kulturní stopy s notoricky rozeznatelným odkazem, ikony a mytologická zobrazení společně s Basjukovými typickými ruinami, představují onen autorem kolonizovaný svět i nalezenou projekci sebe sama. Až komiksově stylizované palmy, starověké hrobky, mytologická zvířata i zobecnělá klasická architektura vytváří abecedu mnohokrát reprodukovaných znaků, jejíž osu tvoří zobrazení antických hrdinů v různé fázi rozkladu. Tušíme, že opakující se figura antického mužského ideálu, nebo její dekonstruované části, neni jen kulturně ověřeným vizuálem lidského měřítka, ale i prosvítajícím autoportrétem umělce, věčně bojujícího s vlastní reprodukovatelností. Ondřej Basjuk v rozsáhlé sérii černobílých kvašů sebezpytuje svůj rejstřík vizuálních motivů a vytváří tak malířskou analogii k ikonickému Atlasu Gerharda Richtera. Hlavní ideu výstavy však lze zřejmě nejlépe identifikovat v instalačních shlucích menších formátů, které na rozdíl od zmíněného rejstříku mají spíše fraktálový či arcimboldovský charakter. Nejsou tedy plejádou drobných námětů, ale právě naopak dohromady komponují obraz figury, jejíž jsou tělními částmi. Ocitáme se tak před demontovatelným fyzickým zobrazením již zmíněných hrdinů, s nimiž lze identifikovat jak jejich autora, tak kohokoliv z příchozích nebo dokonce lidskou bytost obecně. Ondřej Basjuk tak diváky výstavy staví před otázku dekonstrukce komplexního obrazu – sebe sama. Je každá z částí schopná obstát jako dostatečné memento původního celku? Představují malby pouhé suvenýry k rozebrání? Basjukovu typickou limitovanou monochromatiku navíc narušují fragmenty zářící modré – barvy, kterou lze vykládat jako zbytky modrého roucha, ale i jako odstín digitálního prázdna, tzv. modrou smrt.

 

Basjuk ve výstavě Memento Me spojuje fragmenty do celků a také nachází překvapivou pojící linii mezi klasickými démony sebereflektujícího umělce, obdivovatele buddhistických artefaktů i současným špatným svědomím koloniálního dědictví evropské společnosti. Proces dekolonizace je úzce spojen s ekologickými otázkami, které se aktuálně stávají ještě palčivějšími. Katalog k výstavě pokračuje v téměř zanabazarovsky určeném kánonu vytyčených myšlenek – jednotlivé listy můžeme rozdělit, zrecyklovat, poztrácet, rozeslat poštou nebo založit, abychom je později objevili jako ztracenou vzpomíku. 

 

Šárka Koudelová