Ondřej Petrlík – Vanitas
Žijeme krizovou situací nevídaných rozměrů. Čelíme vyčerpávajícímu hladomoru a to nejlepší v nás – ohleduplnost, solidarita, svépomoc a odříkání – se v mžiku poskládalo jako neprůstřelná barikáda. Zažíváme v pravdě něco, co nás fascinuje, poněvadž jsme o tom doposud jen četli. A v těchto dnech to konečně můžeme pocítit takříkajíc na vlastní kůži. Vlastně jsme si splnili náš kolektivní sen, na který jsme dlouho, trpělivě čekali. Konečně přišla ta naše válka, náš konec světa, který vypadá přesně tak, jak má. Dali jsme mu totiž náš rozměr i tempo, jež lze nespoutaně regulovat jako trenažér. Je to vskutku epochální chvíle, kdy každý musí být vděčný, že se stal její malou aktivní součástí. K pojmu sounáležitosti se příležitostně můžeme ještě vrátit. Teď věnujme pozornost té vnímavější části naší společnosti – především všem umělcům zahnaným do domácího exilu, kteří se zbytkem světa mohou komunikovat pouze korespondencí a zkrášlením veřejného prostranství bez konvenční vernisáže. Vystavené obrazy a následující úryvek z dopisu samotného umělce může být pro nás – tedy stejně vnímavé bytosti – posilující inspirací a nadějí nových, doslova poválečných zážitků.
„…poslední dobou, asi třicet let, maluji menší obrázky s častým motivem hlavy ve formě zátiší. Tedy něco jako vanitas, které začíná a končí znakem a signální barvou.
Dostávám se opět na půdu monochromu, však to znáš, ve vitríně bych chtěl tyto menší práce představit. Všechny už jsem je dokončil (viz příloha), mám na to klid. Mé domácí vězení si odpykávám ve východních Čechách, v rodinném sídle oblíbeného uhlobarona. Tento člověk, jak víme, je mecenášem umění, ale překvapil mne fakt, že umění i miluje. Svědčí o tom velké ale konečné množství řádně očíslovaných a jednostránkových literárních pokusů, které se povalují po celém domě včetně zahrady, kde lze při troše vynalézavosti zaparkovat vůz, aniž by kazil úžasnou vyhlídku. Mám zde na starosti drobné nárazové práce, včetně doučování jeho dvou dětí, tedy zvláště mladší dcerky, jež ve mne nalezla opětované zalíbení. Její věk nelze s přesností určit, ale charakter nespokojenosti v její tváři zřejmě souvisí s odloženou maturitou. Zamiloval jsem se do dcerky, která vypadá velmi románově. Ráda nosí červené tričko a před každým muchlováním ji musím vykoupat v zastřešeném bazénu. Miloval jsem tohle krásné mladé děvče, u nějž se už zřejmě projevovaly první známky otylosti, kvůli té vyhlídce, které jsme se společně věnovali… Náhle se všechno změnilo. Poznal jsem takzvanou prvorozenou dceru, a od té chvíle pro mne ta první druhorozená existovala zčásti jen napůl, zčásti už vůbec.
Jinak momentálně každý den jezdím do parku, asi 350 let starého, cvičit oko a ruku, tedy kreslit – masturbovat v plenéru, v této morové době ideální stav.
Často vycházím do přírody a napadá mne opravdu hodně věcí, myšlenek, které zpracovávám. Někdy bych se rád pustil do realizace některých uhlobaronových textů a natočil film na způsob F. Vláčila, na motivy obyčejného života průměrného alkoholika.“
text: Michal Pěchouček
