Originální dílo Pavla Brázdy vznikalo v důsledku politické situace v období po únoru 1948 do roku 1989 ve skrytu. S manželkou, malířkou a sochařkou Věrou Novákovou vedle sebe rozvíjeli zpočátku veristický a později znakový styl, který postupně oba uchopili po svém. 
Brázdův „pozemský surrealismus pro prosté lidi“ funguje podobně jako středověká biblia paupera nebo současný komiks. V roce 1943 Pavel Brázda založil s Jaroslavem Dreslerem tzv. hominismus, umění o lidech a pro lidi. V centru pozornosti stojí vždy člověk. Brázda postupně vybudoval vlastní fiktivní svět na principu středověké morality. Je to svět postav, které mají svůj zcela konkrétní původ a spojují je běžné lidské a institucionální vztahy. Brázda jej převádí do světa alegorických pojmů, světa, který je obrazem jeho vitálně pozitivistického a především humanistického světového názoru. 
Právě v tomto hoministickém duchu pod názvem Mezi začátky a konci představuje Pavel Brázda svá zásadní díla, původně malovaná onou počáteční veristickou technikou. Teď se objevují jako tisky na papíře spolu s posledními výjevy z Lidské komedie a z ní vycházející Hry (2014), jejíž jeden z inspiračních zdrojů se opět nachází v Ladislavu Klímovi a jeho hrdinovi Matěji Poctivém.
Pavel Brázda vědomě rezignoval na malbu a podřídil se myšlence. Zvolil nematerialistickou cestu skutečného idealisty. Dotáhl renesanční paragone – co je víc, sochařství, nebo malba? – ještě dál. Představě aury, pocházející z hmoty malby vzešlé z Mistrovy ruky neholduje. Nepotřebuje rozkoš vytváření malířského rukopisu. Namísto palety míchá barvy v počítači. Po barvami potřísněném plášti a vůni terpentýnu se mu nestýská.