Je očividné, že dnes stojíme před výzvami podobného typu jako v první polovině 20. století. I my žijeme v době přerodu způsobu hospodaření – vlivem digitalizace a robotizace, ale i nutnosti přechodu na hospodaření udržitelné. Nové technologie rychle mění, a zřejmě budou v následujících desetiletích ještě masivněji měnit, v podstatě veškeré lidské akce a interakce. Kromě toho se západní společnosti čím dál očividněji opět štěpí na liberální avantgardu a vrstvy toužící po konzervativním obratu, což má stále dramatičtější, ještě donedávna těžko myslitelné dezintegrační a radikalizační důsledky. Symptomatické je, že příjmová a majetková nerovnost dnes dosahuje úrovně před první světovou válkou nebo že postupující prekarizace práce začíná nápadně připomínat přechodně překonané nádenictví. Těmito tématy se zabývá ve své sochařské figurativní části výstavy vizuální umělec Pavel Karous ve své formální hře, v které svévolně propojuje plebejský socialistický realismus se snobskou geometrickou abstrakcí a obrazy minulých a současných revolt a emancipačních bojů.

 

Udělat si obrázek o současném nepřehledném a rychle se měnícím světě je obtížné. Studují ho různé vědy, jedna z nich, psychologie včetně různých terapeutických přístupů, však ve svém mainstreamu zůstává překvapivě od světa odtržená. I špičkoví terapeuti často nemají na neurózu ze stresující práce, klimatický žal či beznaděj tváří v tváří systémovému sexismu jinou radu než nějakou cílící na jednotlivce: má se obrnit, naučit pracovat sám se sebou, hledat chybu v sobě. Je přitom zcela zřejmé, že mnoho z obtíží způsobuje právě neutěšený stav světa – radikální literatura tak navrhuje, aby psychoterapeuti místo adaptační práce s klientovým či klientčiným nitrem ponoukali k boji za vnější změnu podmínek života. Že to by bylo adekvátní, zatímco v současnosti standartní přístup problémy nepřiměřeně individualizuje a psychologizuje.

 

Epidemie toho, jak uspořádání, ve kterém žijeme, tedy neoliberální kapitalismus se svou všudypřítomnou ziskovostí a konkurencí, bez jakýchkoli pro člověka existenčně nutných jistot, ničící nám planetu před očima, ovlivňuje individuální i kolektivní psyché, je přitom zřejmá. Ve společnostech roste nevraživost a agrese, šíří se vyčerpání, závislosti a jiné duševní choroby, lidé se nebývale politicky radikalizují. Druhá kresebná část výstavy pracuje právě s tím. Inspirován surrealismem Pavel Karous zprostředkovává současnými motivy tíseň, která se ze stavu světa vkrádá i do snů. Tím, co za snové strašáky zobrazuje, však zaujímá jasné stanovisko, jak se situace může zlepšit: psychologická práce jedince sama se sebou to rozhodně není.

 

kurátorka: Kateřina Smejkalová