Pavel Příkaský a Miroslava Večeřová se ve společných projektech zaměřují na intuitivní, fluidní instalace, které jsou, v případě této výstavy, rámovány médiem malby. Malba infikuje charakter přítomné fotografie, povahu prostorové instalace a přerůstá až do živého performujícího těla. Je prostředkem k pochopení předpojmového světa, cestou k navození pocitu, snahou o zpřítomnění doteku, je něčím, co spojuje kognitivní tělo s iracionální stránkou jeho bytí.

Často se opakujícím tématem obrazů Pavla Příkaského jsou fragmenty zvířecího těla. Zvíře je určitou „nabídkou“ pro pochopení lidské tělesnosti: pozoruji-li zvíře, jako kdybych skrze vzájemné porovnávání pozoroval i sám sebe. Zvíře v obraze, byť jen podprahově, zpřítomňuje „já“ pozorovatele a aktivuje jeho uvědomění si vlastního těla. Uvozuje tak určitou subjektivitu, jakési naladění, které nás provádí komplexnější estetickou situací v jejímž jádru stojí zájem o elementární citlivost, tělesnost jakožto klíč k Images That Occupy Thoughts.

Miroslava Večeřová vyvažuje malířské obrazy digitální fotografií, která
zaznamenává běžné, k lidskému tělu vztažené předměty denní spotřeby. Večeřová však pozměňuje kontext, situaci, ve které se tyto objekty nacházejí, ať už prostřednictvím inscenování zdánlivě přirozené scénografie, tak i charakteristikou samotného úhlu pohledu, volbou fotografického záběru a pozorností k nepatrným disrupcím. Běžná „pomůcka“ či nástroj se ocitají v nově definované realitě, jakési fiktivní přírodě, ve které civilizační výtvory figurují jako nově utvořené korpusy nám známých živočichů.

Problematiku těla Příkaský s Večeřovou zavádí do širšího kulturního rámce. Zajímá je způsob jakým si uvědomujeme tělo, jak je utvářeno v reakci na okolní svět, ale také jak samotné lidské tělo okolní svět konstruuje a pozměňuje jeho ráz. Obrazy ocasu, rohů či krokodýlího úsměvu jsou do jisté míry tázáním po stavu domnělé lidské dominance na planetě, kterou jsme přijali jako jednosměrný zdroj energie pro naplňování vlastních, privatizovaných cílů. Pavel s Miroslavou však nepostulují nějakou apriorní společenskou kritiku – exponenciálně rostoucí možnosti nových hi-tech technologií nechápou nutně jako vzdalování se určitému přirozenému stavu. Spíše jim přisuzují statut legitimní součásti toho, co si běžně představujeme pod pojmem příroda. Přesto však tuto externalizaci smyslů pojímají jako možný atavismus: nové technologie a způsoby světa tvorby nám dávají narůst opět novým „ocasům“ našeho těla coby náznakům regrese na nižší vývojový stupeň druhu.

Zajímavý komentář k Images That Occupy Thoughts můžeme nalézt v knize polského sociologa Zygmunta Baumana Úvahy o postmoderní době ve které definuje postmoderní subjekt jako sběrače prožitků: „Lidské tělo je dnes v první řadě orgánem spotřeby konzumu, a mírou jeho náležitého stavu je schopnost absorbovat a přijmout všechno, co konzumní společnost nabízí. Postmoderní tělo je především odběratelem prožitků. Konzumuje a stravuje zážitky.“ Důležitým je zde právě motiv „trávení“, přijímání vnějších stimulů určitým orgánem, který tento materiál zpracovává.

Podobnou situaci totiž ilustruje nástěnná malba, která se prolíná prostorem galerie a propojuje jednotlivé obrazy: Příkaský s Večeřovou používají motiv střeva, které oproti přirozenému fyziologickému stavu „prodlužují“ ad infinitum a rozvíjejí jej dokola po celé délce stěn galerie. A právě střevo, jakožto orgán trávení, může být metaforou postmoderního těla, odrazem Baumanova sběrače prožitků“. Stěny galerie se tak stávají modelem postmoderního těla, „timeline“ jeho výkonů, ve kterých je naše mysl okupována tokem obrazů. Příkaského a Večeřovou zajímá toto převrácení, zviditelnění vnitřního, přenesení vnitřních procesů na povrch.

Tento moment se odráží i ve formálním zacházení s malbou a obrazem: oba autoři usilují o to vystoupit z plochy obrazu do prostoru, převrátit naruby samotný obraz – nechat vystoupit jeho materiál (tj. emoce) do prostoru, zpřítomnit imaginované, zhmotnit pocit. V Images That Occupy Thoughts jdou společně pravděpodobně nejdál: obraz a malba nepřerůstají do prostoru jen formou instalačních zásahů (používání třásní, reliéfní malby tmelem, pokrývání digitálního obrazu malbou), ale nově i vystupují z obrazu prostřednictvím minimalistické, vizuálně řízené performance, jakýmsi inscenováním živých obrazů.

Zde se jejich nálady s Baumanem rozchází. Bauman se domnívá že ty, kteří „se honí za tělesnou výkonností“, tj. konzumují požitky, „pronásleduje neklid, jejž nemůže žádný výkon a žádné úsilí natrvalo rozptýlit“. Pro sběrače požitků neexistuje žádný lék, neboť „každý přinese jen chvilkovou a dočasnou úlevu a víra v jeho zázračnou moc vyprchá záhy po požití“ a proto se „horečně (…) hledají nové zázračné léky a magická zaklínadla…“ Příkaský s Večeřovou však performance zasazují do zcela opačné situace – do polohy relaxace, odpočinku, vystoupení z toku obrazů na pomyslné timeline směrem ven, tzn.: k sobě.

Zajímavý je i přístup obou autorů k otázce abstrakce. Nabízí se možná analogie procesu abstrakce a procesu trávení ve smyslu redukce materiálu: abstrakce tak již není otázkou stylu, ale způsobem zpracování tématu. Přestože některé malby jsou nefigurativní, je třeba je chápat spíše jako velký detail, zoom do buněčného mikrosvěta, záběr na detail kůže, vody či krve. Jsou vizuálním alergenem, který má navodit představu (imagination) smyslového pocitu. Abstrakce je tak spíše nástrojem jejich analytického myšlení, které uplatňují ve společných projektech, ale tvorba zůstává co do stylu převážně zobrazivá, iluzivní.

Kurátor: Pavel Kubesa