Lázeňská výstava Nevstoupíš do stejné řeky představuje tematický výběr ze současné tvorby Pavla Šmída (*1964) doplněný o ukázky jeho starších děl. Dominantním motivem vystavených děl je voda. Voda jako živel pohyblivý, nestálý, perlivý, studený, horký.

  

Pro autora je zvlášť důležitý motiv plynutí. Plynutí řeky, plynutí vody v ní, plynutí času a lidského života. V přírodě má voda svůj daný koloběh. Pro člověka je prvotním zdrojem budoucího toku a počátku věcí obecně pramen. Tady všechno zdánlivě začíná. A pak voda pokračuje a klikatí se ve vymletých cestičkách přírodou, cestou z lesa až k městu, k lidem a pak dál až do nekonečna oceánu. Řeka nám pomáhá uchopit čas, umožňuje představit si čas, který je ve skutečnosti lidským konstruktem. Naši prožívanou přítomnost rámuje, co se dělo před (minulost) a tím co následuje (budoucnost). Tento umělý časostroj nemilosrdně ukrajuje z budoucnosti každou nanosekundu a tu časovou pidičástečku než stačíme prožít už za sebou zanecháváme jako nepotřebnou prožitou chvíli. A tak se ta mašina posouvá pořád dál a dál, až do skonání věků. Zatímco řeka nerušeně plynule teče a časovými záškuby netrpí.

  

Pavel Šmíd se ve svých obrazech snaží zachytit ty prchavé chvilky, zastavené obrazy minulosti. Inspiruje se starými fotografiemi, z velké části ze svého rodinného archivu, ale také fotografiemi náhodně nalezenými nebo obrazy notoricky známými, propagandisticky zneužitými situacemi, jako například spartakiády, průvody apod. Lidé jsou na nich většinou zachyceni v bezstarostné náladě, jsou uvolnění, často jsou nazí, smějí se a budoucnosti čelí s jakousi radostnou naivitou. Netuší nic o hrůzách války, kolektivizaci, komunistické totalitě. Zlomyslně bychom mohli konstatovat, že jen neznalost vlastní budoucnosti jim umožňuje tuhle veselou bezstarostnost. Buďme spravedliví, ani my nic o své budoucnosti nevíme.