Petra Skoupilová (1944) vystudovala reprodukční fotografii, její cesta k vlastní fotografické tvorbě byla spletitější. Přes práci sekretářky v hudebním vydavatelství Supraphon se dostala počátkem sedmdesátých let do klubu fotografů Asahi-Pentax, záhy začala fotografovat tehdejší alternativní módní přehlídky na pražské Bertramce, a posléze i portréty hudebníků a herců. Postupnou profesionalizaci však Petra Skoupilová vždy vyvažovala i cílevědomou volnou tvorbou, v níž se zaměřila na ženu jako osobnost, fotogenickou až na druhém místě.
Již od raného kladenského cyklu aranžovaných autoportrétů se Skoupilová otázky „role ženy" vlastně držela stále, jen ji posléze začala zkoumat i u jiných žen. Její stěžejní cyklus "Matky a dcery" zobrazuje neuchopitelnou náladu ženských vztahů v rámci rodiny, ale především ukazuje nadčasovost i prchavost konstelací založených na společných genech, touhách a starostech, na dědičnosti krásy, inteligence a fantazie. V dalších volných snímcích a cyklech Skoupilová často vycházela ze svojí profesionální módní a portrétní tvorby, ale její modelky najednou ožívají jako osobnosti, které přestávají pózovat, aby o to víc byly v bezčasových okamžicích samy sebou.
Fotografie Petry Skoupilové se věnují takřka výhradně ženě, její přirozenosti a kráse, nazírané citlivým a chápavým ženským okem. Na rozdíl od mužů volí civilní, neateliérové prostředí, vytvářející tiché souznění ženské pospolitosti. Klíčový význam měla pro Skoupilovou výstava v Galerii Fotochema v roce 1985, připravená ve spolupráci s Annou Fárovou. Ta definitivně potvrdila autorčin ojedinělý rukopis, vycházející z několika zdrojů: z ateliérového portrétu 19. století, z geometrického slovníku avantgardy i z romantické aranžované fotografie 70. let. Ve svém celku je tvorba Petry Skoupilové výjimečná svým pojetím, které poetiku a romantičnost vždy kompenzuje ryze ženskou, nepatetickou citlivostí, která jí v české fotografii zajišťuje nezaměnitelnou pozici.