Když meziváleční avantgardisté odmítli dál následovat klasické výrazové platformy umění, když rozhodně řekli ne malbě a sochařství, aby se mohli věnovat tzv. nové vizi moderní společnosti, tedy filmu, fotografii a typografii, roznítili napříč kontextem moderního umění žhavou diskuzi, která v závěru po mnoha pokusech nevedla k zániku starého vůči novému, ale naopak vzájemných obohacením obojího a posílením schopnosti projevu umění v rychle se rozbíhajícím dvacátém století.
Když umělecké řemeslo začala postupně nahrazovat průmyslová produkce unifikovaných výrobků, bylo velmi těžké držet dál původní kvalitu vůči možnosti technologiemi dostupnější kvantity. Přes neúspěšné snahy o návrat zpět k řemeslu na konci 19. století se v prvních desetiletích dvacátého velmi hojně rozvíjí tendence vytvářet dostupné kvalitní sériové produkty. Produkty, které mají svůj svébytný design, vizuální hodnotu coby rámec jejich funkce. Opět tedy dochází k propojení starého s novým.
O století za mnohými z naznačených událostí se vzájemné propojování a funkční symbióza mezi jednotlivými médii umění, řemesla, průmyslové výroby a navíc konceptuálního smýšlení, dalšího z odkazů rané modernity, již na poli vizuální kultury zcela etablovalo. Hranice jsou pokořeny a volný pohyb myšlenek probíhá zcela bez omezení. Práce designéra je prací umělce, prací konstruktéra, prací technika, prací marketingového stratéga a mnohých dalších. Schopnost zhmotnit vlastní ideje v tvaru konečného objektu znamená nejen disponovat širokou škálou imaginace, ale také dalekosáhlými znalostmi napříč různými obory. Designér si musí být jistý návazností své práce na minulost. Chápat a rozeznávat vlastnosti materiálů, s kterými tvoří. Neustále držet v mysli svého cílového klienta, ať by jím klidně modelově mohl být on sám, aby výsledná práce splňovala požadavky, které se od ní čekají. Krásná konvice na čaj, ze které nelze čaj nalévat může být jedinečným plodem kreativity, chybí jí však podstatný prvek k harmonii jejího celkového vyznění. I v takovém případě je však možné řešení. S dostatečně důmyslným obsahovým konceptem, kterým autor do její formy vloží, může přesvědčit, že o čaj v jejím případě skutečně nejde a máme se obdivovat spíše myšlenkám, které zhmotňuje, než jejímu všednímu fungování.
Takové jsou jen v náznaku možnosti, které mají při své tvorbě studenti pražské UMPRUM, takové jsou jen vzdáleně požadavky a povinnosti, které jsou na ně při jejich práci kladeny. UMPRUM je jednou z institucí, která zosobňuje celé výše popsané dějiny, od 19. století, až do dnes vychovává podle stávajícího smýšlení ty nejlepší ve svých oborech.
Výstava Idea Oko Tvar představuje momentální zastavení v nekončícím procesu obohacování myšlení a zhmotnění jeho proudu v hmotě. Představuje studenty katedry užitého umění a jejich nejvýraznější práce za několik posledních let. Mimo Ateliéru K.O.V. kurátorky výstavy, paní Evy Eisler a její asistenky Evy Huml, jsou představeny práce studentů z Ateliéru skla (vede Rony Plesl a Pavel Karous), Ateliéru keramiky a porcelánu (Maxima Velčovského a Milana Pekaře), Ateliéru módní tvorby (Pavla Ivančice a Lenky Kohoutové), Ateliéru designu oděvu a obuvi (Liběny Rochové a Vojtěcha Novotného) a Ateliéru textilní tvorby (Jitky Škopové a Markéty Vinglerové).