Videodiptych umělkyně a fotografky Poliny Davydenko představuje dvojici video esejí: Public Tinnitus a Kutilka, které vypráví o životních příbězích dvou postav: ženy – ekonomické migrantky z Ukrajiny a muže – horníka, pracujícího v uhelných dolech v Doněcké oblasti. Jejich příběhy je možné vnímat jako univerzální výpověď o migraci, nevyhovujících pracovních podmínkách nebo vyjádření klimatického žalu a v užším měřítku i jako záznam zkušeností mnohých ukrajinských rodin do doby, než začala rusko-ukrajinská válka v plné síle.

 

Ve videu Public Tinnitus se Polina Davydenko vrací do svého rodného města Dobropillja. Skrze text balady, kterou zpívá kousek uhlí nalezený na těžařské haldě měnící přirozený horizont města, vnímáme vícero jemných významových vrstev. Dozvídáme se o nevyhovujících pracovních podmínkách horníků i omezených možnostech uplatnění zde žijících žen realizujících se zejména péčí o děti. Na pozadí stereotypně a z odstupu i trochu bezútěšně vyhlížející reality obyvatel Dobropillja vnímáme i širší globální souvislosti dopadů těžby uhlí, které autorka vyslovuje pomocí metafory. Mechanismus hornického města přirovnává ke včelímu úlu, kdy se med včelám odebírá a nahrazuje cukrem. Polina Davydenko se ptá, proč jsou některé stereotypy tak nepřekročitelné. Všudypřítomná těžba uhlí, která udržuje naživu celé město je slyšet a vidět, ale nikdo tomu nevěnuje pozornost. Podobně jako tinnitus neboli pískání v uších, které mizí a objevuje se v závislosti na tom, jak pozornost je mu věnována.

 

Navazující videoesej Kutilka zase mluví o těžké pozici ekonomických migrantů a migrantek. Vytváří plastický obraz o jedné generaci, která musí denně čelit vysokým nárokům s nejistým oceněním jejich snahy. Obraz starého domova se čím dál víc rozpadá a nový je těžké postavit. Polina Davydenko využívá motiv samotářské vosičky kutilky jako metafory člověka, který byl donucen opustit vlastní domov a teď se potýká s pocity nepřijetí, vykořeněnosti a nerovnocenného postavení v novém prostředí. Individualistický způsob života kutilky tak přirovnává k lidským matkám-přistěhovalkyním, kombinujícím několik špatně placených zaměstnání ve víře vybudování lepších podmínek a zázemí pro své potomky.