V létě uplyne už čtyřicet jedna let od památného koncertu pod širým nebem, pořádaným pod dobově pitomým jménem „Festivalu mladosti“ Ladislavem Snopkem, mezi přáteli známým pod jménem Agnes (po rozdělení státu slovenským ministrem kultury) v pezinockém amfiteátru. Hráli tam mnozí z hudebníků, které fotograf Jaroslav Prokop rád a často zobrazoval:  Vladimír Mišík se svými ETC…, Marsyas, Vladimír Merta, Vlasta Třešňák, Petr Lutka, nebo Marian Varga, Modus s Marikou Gombitovou, Jaroslav Hutka a jazzman Gabriel Jonáš. Když říkám amfiteátr, trochu přeháním, podobně jako když Martin Věchet mluví o „svém“ festivalu jako o trutnovském Woodstocku, nicméně v tehdejším Československu to byla velká událost, na níž se sjeli příznivci rockové a folkové hudby z blízka i daleka. Protože je bylo možné stejně výstižně popsat jako tiché i hlasité odpůrce panujícího režimu (což establishmentu neuniklo), bylo s podivem, že se organizátorům vůbec podařilo takovou akci prosadit, byť pod hlavičkou odpudivého Socialistického svazu mládeže.

Tehdy šestadvacetiletý Jaroslav Prokop zde pořídil poměrně rozsáhlý cyklus fotografií, z nichž se některé staly součástí jeho diplomní práce na pražské FAMU. Když se na ně po létech dívám, vyvstanou přede mnou velmi plasticky obrazy, spatřené před více než čtyřmi desetiletími, doprovázené množstvím sekvencí, které Prokopova kamera zachytit nestačila. Jsem přesvědčen, že právě tak se pozná dobrý dokumentarista – dokáže svou prací vyvolat vzpomínky na místa, která jste kdysi navštívili, na lidi, se kterými jste kráčeli společnou cestou a na chvíli se vysmát času. Dovede zpřítomnit tehdy panující společenské klima, aniž by si pomáhal mnohomluvnými ilustračními atributy a vystačí si při tom s černobílým negativním materiálem. Autentický tvůrčí typ, o němž právě mluvím, je však také schopen zavést diváky do míst a krajin, které na vlastní oči nikdy neviděli, mezi lidi, které znají pouze z vyprávění (a možná ani z něho ne) a přesto v nich vzbudit pocit jakéhosi dejá vu a znejistit je: Opravdu jsem tam nebyl? A pokud ano, jak je to možné? Vždyť jsem tehdy ještě nebyl na světě…  Nejen pro všechno právě vyřčené mají Prokopovy fotografie z pezinockého festivalu schopnost připomenout nám, jeho dávným účastníkům, pozapomenutou atmosféru pospolitého vzdoru v nepřátelském světě a všem ostatním představit s velkou plasticitou, jaké to tehdy bylo a o co že se vlastně hrálo.

Když jsme s Jaroslavem Prokopem připravovali výstavní kolekci, východiskem nám bylo diplomní album, obsahující čtyřicet dva černobílých fotografií, vybraných z velkého množství pořízeného negativního materiálu. Rozhodli jsme se pro další selekci, jejímž výsledkem je třicet dva obrazů, rozdělených do čtyř sekcí: Publikum, Hudebnící, Zákulisí a Noc, představených převážně v monumentálním formátu 180 x 110 cm. Formát exponátů i jejich instalace mohou být vnímány třeba jako parafráze Maroldova lipanského panoramatu. Na rozdíl od něj však nepředstavuje bitvu prohranou. My, kteří jsme u toho byli, jsme to sice ještě nemohli vědět. Vy, kteří jste tam z nejrůznějších důvodů být nemohli, máte příležitost zažít ozvěny našich tehdejších pocitů, tužeb a nadějí.

Karel Haloun a Luděk Kubík
kurátoři výstavy