Zatímco v Národním zemědělském muzeu se třídílná výstava Pozemšťané*ky obrací hlavně k jiným než lidským aktérům, její druhá část v Národní technické knihovně nabízí dvě prominentně „lidské“ techniky reprezentace přírody v globální modernitě: vědeckou reprezentaci a reprezentaci v informačních sítích. Síť se zároveň stává i nástrojem distribuce znalosti o katastrofách, a nakonec i problematickou metaforou kolektivní existence. Vynořuje se tak otázka, jež náš naviguje k dalšímu principu pozemšťanství: Dokážeme vidět vazby i za hranicí sítí, které jsme sami rozvinuli přes celou planetu?