Od 8. června do 31. července 2018 můžete v galerii Arcimboldo navštívit expozici třinácti současných českých umělců REALITY SHOW – reálné obrazy ve virtuálním světě. Název Reality show odkazuje na televizní formát, při kterém skryté kamery nepřetržitě zachycují skupinu osob v izolovaném prostředí a manipulovatelných podmínkách. Její hlavní atraktivita spočívá ve zveřejňování „reálného“ života. Tato stejnojmenná kolektivní výstava dělá naprosto totéž, jen s uměním. I z toho důvodu je zaměřená na ty představitele české výtvarné scény, kteří se věnují „extrémnímu“ realismu. Tak jako „skutečná“ reality show staví i tento projekt hlavně na emocích, intimitě, exhibicionismu a naproti tomu samozřejmě voyeurství. Nenápadně klade rovnítko mezi přirozenost, pozérství, civilismus, teatrálnost, normu a podivnosti. Reality show má zprostředkovávat výrazné prožitky. Většinou jich nejúčinněji dosahuje přestupováním hranic soukromí, tedy zásahy do sféry privátní existence, která není – nebo by neměla být – přístupná komukoli. Právě vzhledem k otevřenosti a návaznosti vystavených prací na osobní prostor umělců, ať už se týkají vlastního životního příběhu nebo názorových priorit, se to samozřejmě děje i v případě této expozice. 

Společně se vedle sebe objevují především respektovaní představitelé české hyperrealistické malby, jejichž práce byly nezřídka páteří největších výstav monitorujících v našem prostředí tento fenomén, ať už se jednalo o Hyperrealismus(GMU Hradec Králové, ZČG Plzeň, 2002/3) nebo nedávnou Fascinaci skutečností (MU Olomouc, 2017). Mezi ně patří například vyznavač barokně modulovaného temnosvitu Karel Balcar (1966), konceptuální příznivec plenérového a ekologického malování Zdeněk Daněk (1977), pozorný pozorovatel emocí zrcadlících se v lidské tváři Jan Petrov (1985), jediný zastoupený účastník obou těchto stěžejních projektů Miloš Englberth (1974) nebo Jan Mikulka (1980)a Michal Ožibko (1981) ocenění na prestižní mezinárodní soutěži BP Portrait Award pořádané National Portrait Gallery v Londýně. Ve všech případech se jedná o absolventy či frekventanty ateliéru klasických malířských technik Zdeňka Berana na pražské akademii, ke kterým se řadí i zástupci civilistní malby Leoš Suchan (1989) a Jindřich Hájek (1972) nebo autor „bizarních předmětných setkání“ Miroslav Mařenec (1963). V opozici k nim, alespoň co se školení týče, stojí Kryštof Krejča (1969), student Pavla Nešlehy – další výrazné osobnosti české realistické malby. Ten se zase, spolu s Karlem Balcarem a Milošem Engelberthem, účastnil kultovní výstavy v pražském Rudolfinu nazvané Poslední obraz (1997), která na přelomu tisíciletí v našem prostředí rozpoutala zásadní diskusi o povaze, únosnosti a aktuálnosti tohoto tradičního média.

Kapitolu samu pro sebe pak tvoří sochaři, kteří se do takového kontextu dostávají pravděpodobně vůbec poprvé. Mají zde úlohu významového katalyzátoru a rozvíjejí především ironicko-kritický přístup vidění. Doplňují často observační jazyk malířů o komentáře „jiného druhu“, mnohem více zaměřené na přesah k současnému životnímu pocitu. Do expozice přinášejí větší expresi, dynamiku a samozřejmě reálnou prostorovost namísto té iluzivní. Nejmladší účastník výstavy Matouš Háša (1992) reinterpretuje antické tvarosloví současnými atributy, Paulina Skavová (1976) se ve své kinetické práci dotýká ženské otázky, zatímco další figuralista Kryštof Hošek (1984) se zaměřil na neklidné „dialogické“ sestavy, které kolidují někde na pomezí ne/skutečnosti. A právě to je zřejmě ta nezřetelná hranice, která zřetelně charakterizuje naše tady a teď.

Kurátor výstavy: Radek Wohlmuth.