Sochařka Dagmar Šubrtová pro výstavu, jejíž pojmenování odkazuje k místnímu jménu Valis baptismi, zvolila site specific přístup. Neznamená to „jen“ pracovat přímo s výstavním prostorem, ale hledat i obsahy „identity“ lokality, respektovat její podvojnou morfologii. Na prahu Moravského krasu nelze přehlédnout charakter málo úrodné, erozí obnažené vápencové krajiny, kde se většina vody okamžitě ztratí v podzemí rozsáhlého jeskynního systému. Její totožnost spočívá v podvojnosti povrchu suchých planin a hlubin jeskyní tvarovaných vodami ponorných řek. Současnost krajiny je nezvykle propojena s prehistorií země i člověka, vládne tu paměť místa, rytmus jeho času i snů. To, že nějaká „věc“ pominula, neznamená pouze to, že je vzdálená v čase, jistěže fakticky vzdálená zůstává, ale ono vzdálení může vyvstat v našem čase i jako nevykoupený přízrak. Psychická archeologie dějů a věcí dávno minulých tu povstává v site specific instalaci jako teorie podzemní paměti.

 

Radoslava Schmelzová

 

 

Tvorba autorky se pohybuje od nehmotných poloh sochařského média až po zdůraznění jeho fyzičnosti, a to formou zpracování klasických sochařských materiálů. Často reaguje na okolí, které její práci ovlivňuje tak, že se mnohdy přibližuje rovině site-specific. Dlouhodobě sleduje proměny krajiny v důsledku více než 100 let trvající industrializace krajiny, jež byla utvářená dlouhodobými geomorfologickými procesy, zvláště v hornických regionech. Ústředním tématem jsou průmyslem zdevastovaná „území nikoho“ a odvaly hlubinných dolů. Neomezuje se jen na reflexi, ale směřuje k sochařské interpretaci nově vznikajících míst tzv. nové divočiny, která jsou fyzickým příkladem přírodní obnovy.