SIAL – Sdružení inženýrů a architektů Liberec

výstava tvorby dnes již legendárního SIALu a Školky SIAL,
originály plánů a kreseb, dobové modely

Nástup stalinismu v Československu v roce 1948 vedl v architektuře ke zrušení privátních ateliérů, architekti museli přijmout zaměstnání ve státních projektových ústavech – Stavoprojektech. Ve Stavoprojektu v severočeském městě Liberec se zformovala skupina architektů a konstruktérů zapálených pro svou práci. Skupina využila liberální poměry před sovětskou invazí v srpnu 1968, odešla ze Stavoprojektu a v letech 1968-1971 existovala pod názvem Sial – Sdružení architektů a inženýrů Liberec. Vůdčími osobnostmi sdružení, hledajícího východiska architektonické tvorby v technických inovacích, byli architekti Karel Hubáček a Miroslav Masák a statici Zdeněk Patrman a Václav Voda. Zásadní přínos Sialu pro českou architekturu století netkvěl jen ve zprostředkování tendencí, které se neslučovaly či přímo byly v rozporu s oficiální doktrínou (mašinismus předjímající architekturu high tech), nýbrž i ve vytvoření invenčního a svobodomyslného prostředí, zaštitovaného osobností Karla Hubáčka. Klíčovým dílem české architektury 2. poloviny 20. století se stal Hubáčkův a Patrmanův televizní vysílač s hotelem na Ještědu z let 1963-1973, oceněný v roce 1969 Perretovou cenou UIA. Stavba vzbudila velký zájem mezi mladými architekty, což pak vedlo roku 1969 k založení Školky Sial. Účelem tohoto nezvykle organizovaného ateliéru, vedeného Miroslavem Masákem, bylo hledat pro mladé talenty vhodné úkoly, tříbící jejich profesionalitu. Členové Školky pracovali v přátelském a kolektivním prostředí, jejich „komuna“ připomene rakouské a italské neoavantgardní skupiny 60. let. Ve Školce, kterou mimo jiné prošli Mirko Baum, John Eisler, Martin Rajniš, Emil Přikryl, Zdeněk Zavřel, Helena Jiskrová, Jiří Špikla, Jiří Suchomel, Dalibor Vokáč a Václav Králíček, se rozvíjely a prolínaly tři tendence – agresivní mašinistický high tech, neofunkcionalismus a kahnovský klasicismus, v 80. letech přerůstající v postmodernismus. Neostalinistický politický režim 70. a 80. let házel Sialu klacky pod nohy, donutil ho vrátit se do Stavoprojektu, zakázal jeho publicitu v domácím tisku. Liberečtí architekti se však nevzdali, podařilo se jim probít k zakázkám v zahraničí, od roku 1980 se úspěšně zúčastňovali velkých architektonických soutěží na Západě. Díky tomu Liberec předčil Prahu a stal se v těch letech nejvýznamnějším centrem české architektonické tvorby.