Souhvězdí vlka

KONTEMPLACE SVĚTLA

Obrazy Jiřího Matějů jsou vizuální metafory. To jistě neříká příliš, slovo metafora nadto patří do oblasti řeči, a je tedy třeba věc trochu vysvětlit. Klasická poetika říká, že metafora přenáší slovo z místa, které je mu vlastní, na místo, kde vlastní slovo chybí. Je tedy pojmenováním toho, co samo žádné vlastní jméno nemá. Cosi analogického je však i v poli vidění: to, co nevidíme, je to, co ve viditelném světě absentuje, ač nikoli proto, že by tam nebylo. Nelze je však vidět přímo, je třeba vidět je nepřímo, tedy metaforicky, tedy obrazně. A to právě, doslova, charakterizuje snad nejvýstižněji obrazy, které tvoří Jiří Matějů.

Stručně řečeno: barva se na nich stává metaforou světla. Rozdíl oproti verbální metafoře spočívá v tom, že světlo sice má své vlastní jméno, avšak samo nikdy není viditelné – vidíme jen to, co díky světlu vstupuje do vizuální přítomnosti, vidíme pouze ve světle. Avšak – metaforické – obrazy Jiřího Matějů procházejí tímto paradoxem jakoby napříč, jsou nikoli přímým zviditelněním neviditelného, nýbrž jsou jeho kontemplací. A dosahují toho zdánlivě jednoduchým způsobem, ne-předmětnými, ne-figurujícími barevnými kompozicemi. Barva již neslouží rozpoznatelným podobám, je sama sebou a v kompozici obrazu tvaruje takříkajíc pouze samu sebe: je vidět jako barva, nic než barva. A takto je cílem kontemplace, která však není nic jiného než pohroužení do otázky. Proč vidím barvu? Protože je světlo. Ale to není odpověď, to je kontemplace odpovědi, kontemplace světla. Zpřítomňování nezpřítomnitelného, přítomné nepřítomnosti.

Podle jedné legendy spatřil Wassily Kandinsky v roce 1896 na výstavě v Moskvě Monetův obraz kupky sena a tento prožitek se mu nějak spojil s tím, co četl o kvantové fyzice Nielse Bohra: fyzická realita nemá žádnou substanci, vlastně ani hmatatelnou realitu; jsou to jen skoky energetických kvant, realita je rozptýlena do virtuálních částic, v základech hmotného je cosi zcela nehmotného. Traduje se, že právě tehdy si Kandinsky položil otázku: je-li předmět zničen, co na jeho místo?

Jiří Matějů svými obrazy odpovídá: světlo a barva v takové kompozici, která ruší protiklad pozadí a popředí, vnějšku a vnitřku, protože je čistým prostorem souhry viditelného a neviditelného, která se odehrává mezi barvou a světlem. Kontemplujíce tyto obrazy, to jest otázku, před kterou nás postavily, můžeme potom dohlédnout až k tomu, co je dřív než viditelný, rozpoznatelný svět, což je imateriální, energetická barevná textura světla, do které je již vždy vpleteno naše vidění.

Vizuální metafora: jedno je v druhém, bezejmenné je ve jméně, nepřítomnost v přítomnosti.

Je ale důležité, aby nám neuniklo, že obrazy Jiřího Matějů, jakkoli se na první pohled zdají být geometrické či strukturně statické, jsou nesmírně dynamické. Jsou vizuální metaforou, ale možná ještě více jsou pohybem metaforizace, přenášejícím barvu z místa, které je jí vlastní, na místo, kde je prostoupena a pohlcena světlem a platí za jeho nejvlastnějšího nositele.

Světlo se netříští do barev; barevnost totiž vždy odkazuje k pomíjivým (a proto různým, rozmanitým) okamžikům, v nichž si uvědomujeme, že vlastní jména pojmenovávají cosi, co jim není vlastní. A v nichž si uvědomujeme, že vidouce nevidíme.

Miroslav Petříček