Nejkrásnější místo instalace F1 × a1 = F2 × a2 Štefana Pecka (1990), pokud si mohu dovolit tak subjektivní hodnocení společně s použitím slova krásný v kurátorském textu, se nachází ve výšce 63 centimetrů nad podlahou galerie Buňka, tedy přibližně "uprostřed", přesněji asi 173 centimetrů od bočních stěn. Věřím, že mnozí diváci se budou spíše zajímat o funkci Štefanova objektu, o jeho hravost a poetickou lehkost, která je přítomná i přes materiálovou hmotnost díla. Tento princip hry je v jeho dílech hojně zastoupen – divák se často stává zásadním prvkem, který dílo nejen konzumuje, ale i svým chováním dotváří. Mohli jsme tak zakusit doslova na vlastní kůži v objektu prezentovaném v Meet factory (1), kde v návaznosti na dílo Vojtěcha Frölicha dával možnost míchat ideální barvu nebe, podobně pracoval i v rámci výstavy zakončující autorův stipendijní pobyt v drážďanské Riese Efau (2). Aktivní participaci diváků můžeme spojovat se Štefanovým studiem na Katedře výtvarné kultury Pedagogické fakulty UJEP a tedy i propojením výtvarného umění a edukace. Zmíněnou hravost zase můžeme akcentovat jeho zatím neukončeným magisterským studiem v ateliéru Performance na Fakultě umění a designu UJEP pod vedením Jiřího Kovandy (3). Přesto, že se na „kovandovský" přístup k umění Štefan dívá s kritickým odstupem, stojí za to připomenout jeho další práce z roku 2014, kdy poslal na Zimní olympiádu v Sochi sníh poštou (4), umisťoval podivný objekt – mop – banán (5) k cizím lidem do bytu, nebo spolu s Alžbětou Kočvarovou a Terezou Bonaventurovou vytvářeli malé intervence do veřejných míst Drážďan (6). Letošní rok navíc Štefan nastoupil na Vysokou školu umělecko-průmyslovou do ateliéru Intermediální konfrontace Jiřího Davida. A právě Jiří David spolu s asistentem Milanem Salákem tvoří dvojici (7) proslavenou kritickým nazíráním na svět a to především na „svět umění". Z této kritické pozice vycházel autor i na skupinové výstavě ateliéru Performance Nikdy nebylo lépe (8) v Galerie AVU, kde „… odkazoval k problematice neukotvené kurátorské koncepce výstavy." Podobnou kritiku současného statusu umění minimalisticky exponoval v nenápadném díle na výstavě Únik z dimenze obrazu (9), kdy využil galerijního prostoru a přeměny užitého prvku, který pozbyl svou původní funkci. Štefanův zájem o napětí mezi galerijním a negalerijním prostorem (případně mezi objektem v galerii a mimo ni) ho mimo jiné dovedl k dílu prezentovaném na výstavě Dům módy v Hraničáři v Ústí nad Labem (10), tak k objektu vystavenému v galerii Buňka. Na počátku výstavy F1 × a1 = F2 × a2 bylo totiž nesčetněkrát řešené dílo určené pro výstavu diplomových prací FUD UJEP. Diskuze o tom, co dovolí galerijní provoz, instituce vysoké školy, finanční možnosti umělce, bezpečnost práce, "bezpečnost" umění nebo kurátor, jsou do jisté míry prezentovány i ve Střekovském parku. Zde se však rozehrávají další hry související s poezií veřejného prostoru, pomalu zanikajících dětských hřišť (ty které dokázaly mnohokrát vyrazit sotva narostlé první zuby), nemožností pohledu na "spoluhráče", rovnováhy, destruovaného prostoru galerie nebo neustálého napětí toho, zda instalce bude zničena či ukradena. I přesto všechno jde podle mne především o ten jeden bod, kolem kterého se to všechno točí.