Jak pojmout retrospektivní výstavu umělce, který svoji tvorbu permanentně rekapituluje sám? V případě Martina Zeta se v podstatě nabízí dvě krajní řešení. Prvním je pokus vměstnat do komorních prostor galerie celý jeho „život a dílo“. Což je ovšem nesplnitelný požadavek, jednak kvůli skromnějším prostorovým dispozicím, jednak kvůli Zetově „multi-archivářské“ povaze.*) Druhé – případnější –  řešení spočívá v retrospektivě abstraktní, symbolické povahy: Martin Zet nechal do galerie přenést nefunkční satelity z terasy Fakulty výtvarných umění VUT, kde vede Ateliér video. Jejich symbolický rozměr lze vztahovat k pedagogickému působení, k umělecké činnosti nebo k jakémukoli jinému komunikačnímu režimu. Jakýmsi „hořkým“ momentem je nefunkčnost a stáří přístrojů, které se na terase školní budovy marně obrací k nebi. Jejich přenos je koncipován s umanutou důsledností: z výstavní expozice vznikne jakási terasa, kde není osvětlení ani teplý úkryt před zimou, ale kde se lze pokusit o spojení s vesmírem.

 

*) Tuto polohu kompenzuje katalog Martina Zeta s lapidárním názvem Nekrolog, jenž u příležitosti výstavy vydáváme.