Práce Terezy Zelenkové často čerpá z jistých proudů temně imaginativní literatury, ať už se jedná o transgresivní úvahy Georgese Bataillea nebo lyrickou poezii Rimbauda a Baudelaira. V její nové sérii dává volnost své představivosti a vytváří práce, ve kterých se pojí vizuálno s psaným slovem, čímž také odkrývá svou rostoucí frustraci s limitovanosti čistě fotografické reprezentace. V rámci samostatné výstavy nazvané Mrtvý jazyk, kterou Zelenková připravila pro Ateliér Josefa Sudka, autorka dovedně pracuje s obrazy a texty, v nichž vzývá duchy různorodých spisovatelů, umělců či myslitelů, ale také přízračné přeživší pozůstatky analogové fotografie. Divák – i když možná čtenář je v tomto případě výstižnější slovo – se tak vydává na nevyzpytatelnou cestu do říše vzájemně propojených a mnohdy esoterických myšlenek. V Descartově lebce je zkoumána role a význam samotného jazyka. V Řeči nočních motýlů je migrační cesta lišaje smrtihlava přirovnávána k cesty hraběte Drákuly, přičemž obě jsou spojovány se současnými migračními pohyby skrze strach a podezíravost, jež vyvolávají v západní kultuře. „Fotografie pro mne není konečným artefaktem, ani výchozím bodem,“ říká Zelenková o svém způsobu práce. „Co je pro mou práci podstatné je trvalý zájem o samotnou věc, kterou fotografuji nebo její příběh. V současnosti mi však nejde o práci, která by hluboce zkoumala jeden jediný předmět. Spíše mne zajímá shromažďování a propojování někdy poněkud roztříštěných informací, které mezi sebou rezonují a tím navzájem posouvají svůj význam nad rámec našeho běžného očekávání.“