Tibor Honty – Sociální fotografie 1935–1968

Sociální fotografie se v dějinách české fotografie nejčastěji spojuje se světovou hospodářskou krizí 30. let 20. století. Společenské nerovnosti, chudoba a bída jsou však bohužel univerzálními tématy a fotografický aparát je zaznamenával od samotného vzniku média. Věnoval se jim i rodák z východoslovenského městečka Krompachy Tibor Honty (1907–1968), jemuž je zasvěcena poslední výstava tohoto roku v Galerii Josefa Sudka provozovaná Uměleckoprůmyslovým museem v Praze.

Tibor Honty začal fotografovat ve 30. letech. Roku 1935 na výstavě francouzského sochařství objevil své celoživotní téma, plastiku Pomona Aristida Maillola, a fotografické snímání sochařských děl domácích i zahraničních autorů se pak na desetiletí stalo jeho nejuznávanější činností. Ve stejné době se ale věnoval rovněž sociálně laděné fotografii.

V průběhu 30. let a na začátku války vytvářel snímky z nouzových kolonií, zachycoval život na vltavské navigaci a opakovaně se vracel k tématu poutí, cirkusů a „světských“ kolem nich. Zvláštní pozornost pak věnoval dětem, nuzným postavičkám u maringotek a střelnic, ale i opičkám a psům, průvodcům těchto věčných poutníků. Tyto fotografie jsou atmosférou blízké italskému filmového neorealismu 40. let, některé z nich pak autor zařadil do cyklu Maringotky (1940–1958). „Tibor Honty trpělivě a beze spěchu zachycoval smutný život v oprýskaných kulisách světa. Karel Teige už roku 1948 jeho tvorbu v příspěvku Cesty československé fotografie v časopise Blok charakterizoval jako melancholický lyrismus,“ řekl Jan Mlčoch, kurátor výstavy.

Významné se stalo také autorovo řazení fotografií do rozsáhlejších, po vzoru hudebních skladeb komponovaných cyklů, vedle Maringotek například Ze starého hřbitova (1942) nebo Starý židovský hřbitov (1952). Na tyto práce navazují i civilistní záběry s libeňským plynojemem a dalšími kouty města, jež se svou poetikou blíží fotografiím Miroslava Háka či umělcům ze Skupiny 42. Od roku 1943 odešel ze zaměstnání retušéra v tiskárně a věnoval se plně fotografii. Po válce se stal členem S. V. U. Mánes a jedním ze zakládajících členů fotografické sekce Svazu československých výtvarných umělců. V závěru života pracoval ve svém rodném kraji, výsledkem byl cyklus Z cest za gotickou plastikou na Slovensku (1966–1967). 

kurátor: Jan Mlčoch

grafický design: Štěpán Malovec

Výstavu věnujeme jeho spolupracovníkovi a příteli Jiřímu Mašínovi, autorovi Hontyho monografie z roku 1986. Podílela se na ní též Irena Hontyová, která se stala příkladnou strážkyní manželovy umělecké pozůstalosti.