Výstava monumentů a přehlídka filmů světoznámého, milovaného i nenáviděného umělce, sochaře, performera a tvůrce krátkých filmových experimentů. Expozice zahrnuje výběr z dosavadního díla jako „to nejhorší z Martina Zeta“ – zachované monumentální sochy a téměř všechny filmové práce prezentované profánní technologií karaoke jukeboxu. K této slavnostní příležitosti také vychází poprvé pro veřejnost kniha Sebevražda image, protože v roce 2006 byl celý již tak velmi nízký náklad zabaven ihned po vytištění.

„Průměrný život savce trvá 800 000 000 úderů srdce. U lidí tedy 19 let. Kdybychom se nepřežívali, tak by lidský svět byl skvěle jednoznačné místo. Devatenáct – to je přesně ten věk, kdy do jasného černobílého vidění začínají prosakovat odstíny šedé, kdy se člověk stává ohebnějším ke kompromisu.

Dozrát do reprodukčního věku, zplodit děti a zemřít. Děti vychovávající děti – z toho mají hrůzu zejména „zralí“ vychovatelé.

Bolestně se snažím navrátit do takovéhoto stavu vědomí, ve kterém rozpoznávání, co je skutečně důležité (legrace, láska, kamarádství, sex), i rozpoznávání dobra a zla (o kterých někteří dospělí tvrdí, že neexistují) je ta nejpřirozenější věc. A zabývat se něčím jiným než svou volbou je ztráta času.

Obecný i můj osobní problém je, že žiji déle, než k čemu jsem byl stvořen (a nebýt doktorů, tak to mohlo být právě jen těch devatenáct let).“ Výňatek z knihy Sebevražda image.

Nejstarší sochařské práce představené na výstavě To nejhorší z Martina Zeta v Divus Pragerkabarettu, vznikaly v době, kdy mě Ivan ještě neznal. Kdy mě neznal ještě nikdo. Kdy jsem nechtěl vystavovat,* odstěhoval se z Prahy a intenzivně pracoval. Všechny peníze, co se podařilo sehnat, jsem investoval do nových věcí.** Plně jsem důvěřoval sochařství, myslel v tvarech provázaných s materiálem, myšlenky jsem kondenzoval do slov jen v nezbytných situacích, kdy mohly pomoci nalézt pocitu přesnou formu. Opotřebovaná slova jsem pak opouštěl a zapomínal ve víře, že dokončená socha nebude potřebovat žádná vodítka. Že bude mít schopnost působit neverbálními cestami.*** Sám si z té doby nic nepamatuji, jen takový intenzivní tlak, celkový celistvý pocit vše pohlcujícího soustředění, důvěry a touhy. Víru v práci v odloučení, nulové společenské ambice.