Anthurie, Wilhelm Hammershoi a Empire State Building na zrcadle, 2005

Tomáš Smetana nepatří mezi ty, kteří se utíkají k abstrakci. Portrétuje svoje přátele (viz cyklus Přátelé), vytváří zátiší a koláže. Představovaný cyklus zátiší jsme nazvali Příběhy věcí. Věci, zhmotnělé vzpomínky, nás neopouštějí, čekají na to, až opustíme my je. Smetana to vyjadřuje ve svých kresbách. Kreslí pomalu a náročně věci, které se nechvějí a jako by i tím říkal: Zpomal! Dlouhé hodiny zachycuje pečlivě sestavené konstelace předmětů, aby celkem zamířil k významu.
 
Boty, rukavice, skleničky, řezané květiny a hračky kreslí mikrotužkou, občas barevnou tuší nebo pastelkami. Vyhledává přitom plochy, které odrážejí a přeskládávají realitu kousek po kousku – zrcadla, nerezové nádobí nebo křišťálové sklo. Smetana obsazuje bílou plochu po drobných úsecích, chaos odlesků světa se postupně mění v řád na papíře, tak se pak jeví očím.
 
Vybrané kresby doprovodil jejich autor texty, ty starší jsou prostě popisné, ukážou Vám něco, co při kvapném prohlížení obrazů neuvidíte. Zpomalit a promýšlet třeba to, co chtěl Oscar Wilde v podobném duchu pojmenovat slovy: „Odpor devatenáctého století k realismu, toť vztek Kalibana, který vidí v zrcadle svou vlastní tvář“. Podle Wildova výroku z Obrazu Doriana Greye i děl Tomáše Smetany „Skutečné mysterium světa je v tom, co je vidět, ne v tom, co nevidíme…“

 
On-line výstavu můžete navštívit zde.