Výstava Trpělivost představuje tři různorodé umělecké osobnosti – Martina Koláře, Radima Langera a Michaelu Spružinovou. Jejich díla jsou odlišná podobně, jako jsou odlišní oni sami. Přesto je spojuje několik témat a strategií, které jsem si dovolila charakterizovat slovem trpělivost v názvu výstavy.

 

Martin Kolář (*1969) je spojen s ústeckou uměleckou scénou kontinuálně od počátku 90. let jak v rovině tvůrce, tak i následně v rovině teoretika a příležitostného kurátora. Ve své tvorbě nejčastěji vychází z přírodních motivů, motivů květin, stromů, zahrad a blízkého okolí, jejichž radikální stylizací nejčastěji do podoby skvrny a jejím následným opakováním a vrstvením vytváří strukturální kresby nebo malby. Autor se v minulosti v některých cyklech věnoval též dekorům (např. v cyklech Tapety, Povrchy, Dekory zlaté), které přímo spojují jeho dílo s představou textilie či látky. Představa textilu, textury, případně textilního vzoru je ovšem přítomná ve většině jeho děl, a je vlastní i jeho nejnovějším kresbám. V nich dále rozvíjí ověřený postup vrstvení skvrn tuší a barevnými tušemi a vytváří tak téměř organické a přitom rytmizované vizuální pole, v němž se občas vyjeví určité vizuální centrum – jistý motiv nebo figura, jednou jemně, jindy výrazněji rozlišitelná. Od tvůrčího postupu Martina Koláře je neodmyslitelný časový rozměr jeho práce, který se do finální podoby díla promítá, respektive stává se jeho určující vlastností i rozměrem. Souvisí též s představou klasického uměleckého artefaktu, v němž hraje zásadní roli tvarování materiálu a také jeho vlastnosti – například barevnost.

 

Obecné vlastnosti tvorby Martina Koláře, které jsem se snažila popsat výše, lze vztáhnout na díla Radima Langera a Michaely Spružinové, ač mají zcela jinou vizuální podobu i jiné obsahy. Radim i Michaela mají též zkušenost kurátora/ky umění a schopnost teoretického nadhledu. Oba prošli studiem skla a možná i tato zkušenost je utvářela v tom smyslu, že trvají na klasickém, hmotném artefaktu nebo se k němu pravidelně vracejí. Čas, který s dílem tráví a který do něj investují, se do díla propisuje jako jedna z jeho stěžejních kvalit. Umělecké dílo tak funguje podobně jako u Martina Koláře, tedy jako koncentrovaný čas.

 

Práce s časem a časovostí je podstatná pro aktuální práce Radima Langera (*1985) ještě v dalším smyslu. Radim se obrací k motivům a k přemýšlení spojenému s antickou kulturou. Také on pracuje se strukturou – v jeho případě se jedná o geometrické struktury antických mozaik. Ty však nejsou jen pozadím či podkladem pro další výjevy – rostliny, zvířata, detaily jejich těl, ale tvoří rovnocennou součást obrazu. Vedle geometrické struktury, která díla rytmizuje, tak klade Radim rytmy či řády další a jiné – biologické, přírodní, v tomto smyslu tedy nadčasové nebo řekněme i kosmické. Na tento způsob uvažování je pak navázán i zájem autora o barevnost obrazu, vlastnosti barev a jejich světelnost.

 

Michaela Spružinová (*1983), autorka ovlivněná ústeckou uměleckou scénou, ale nejen jí, formuje svá díla jako kritický komentář k současné populární kultuře, která ji fascinuje i provokuje zároveň. Její témata se ale nedotýkají jen masové kultury, estetiky kýče a nesmyslu, budovaného často pomocí rostlinných nebo krajinných motivů. Autorka pracuje také s vážnějšími tématy, jakými jsou například vnímání (vlastního) těla a jeho (re)prezentace v současné vizuální kultuře. V souvislosti s jejími díly bychom mohli mluvit i o tělu hybridním, tělu v neustálé proměně a přerodu. Michaela pracuje s náročnou technikou tažených skleněných nití, z nichž vytváří jakési sítě, opět vlastně specifické textilie. Těmito sítěmi „oplétá“ či „obmotává“ v případě objektů jejich model ze sádry nebo sibralu, v případě závěsných reliéfů nechává nitě v peci lehnout. Její objekty tak zvláštním způsobem kombinují křehkost materiálu, jemnost a delikátnost práce a drsnost pointy.

 

Trpělivost je u těchto tří osobností způsobem umělecké práce i uvažování o umění. Je hodnotou a vlastností jejich tvorby. Je též metaforou pro pozici stranou hlavního proudu umělecké scény a výrazem odhodlání v tvorbě pokračovat především podle svých vlastních kritérií.

 

kurátorka: Vendula Fremlová