Píše se rok 1993. Právě v tomto roce natáčí Tony Scott cestovatelský film Pravdivá romance podle scénáře Quentina Tarantina. Zamilovaný páreček putuje – nedbaje jakýchkoli možných ztrát a rizik – zemí. Ve vzduchu se vznáší jen jejich láska, nic víc. Scénář si o rok později „vzal na paškál“ Oliver Stone a natočil převratný film Takoví normální zabijáci. Paleta sestřihů a různých překrývání událostí zde obklopuje vraždící dvojici Juliettu Lewis a Woodyho Harrelsona, kteří si však neochvějně, a to až groteskním způsobem, „drží své“ – jejich láska se v plnosti projevuje navzdory všem možným překážkám.

Jestliže zanalyzujeme film podle vytvořených obrazů ve směti vícevrstevnatého mediálního chaosu, je nabíledni, že se do centra dění zas a znovu dostávají romantické motivy nedotčené přírody a tiché touhy – k tomu zpívají své melancholické balady Bob Dylan a Leonard Cohen. Samotné jádro filmu tedy poukazuje na jedinečnou možnost autentického bytí ve stmelování, které vzniká díky romantické lásce. Ovšem i láska je přirozeně jen iluzí a zůstává v konečném důsledku pouhým znamením v širém moři „prefabrikovaných“ mediálních animací a vyumělkovaných sugescí.

Domnívám se, že v soudobém umění je tato romantická utopie neobyčejně silná, i když zde funguje leitmotiv ve smyslu ducha doby, jenž nabízí symbolické východisko z uměle přesycených motivů médií a postmoderního rozvolnění – ergo ze světa všemožných kontextů a aluzí. Výstava True Romance – The Transformed Body by ráda poukázala na možnost vzepření se všudypřítomnému užívání médií prostřednictvím naléhavých obrazů, které jsou stěžejní i ve snímku Takoví normální zabijáci.

text: Uwe Goldenstein

kurátor: Sebastian Pastuszak Jr.