Úspěšně odolává staní se opicí, Veronika zapomněla na svá křídla. Její kreativita vyrůstá z hloubek kmenového vyprávění. Toto je pozoruhodně více zřejmé v jejím vizuálním “junku”, který je mimochodem jemně přisprostlý ale zároveň emo v nejlepší kvalitě. Vydírá tragickými příběhy tryskajícími přímo z vašeho velmi dobře schovaného podvědomí. Chycen ve vizuální kráse zjistíš příliš pozdě že jsi svou hru prohrál. Potom co si toto uvědomíš, můžeš se buď oběsit nebo vybrečet. Také jde zdrhnout k pití alkoholu. Démoni oslavují a smějí se. Nenarození tančí. Noci se nikdy nedotkne světlo. Není úniku. Úplná ponurost ve své nejčistší formě. Existuje pouze jediný lék: Veroniky hudba. Lo-Fi v nejextrémější podobě s jednoduchými texy napůl zpěv napůl šepot. Nejde to brát vážně. To casio zní fakt úchylně a ten zvuk “chci být děsně new age” je tak trendy, že to není ani možný. Nejsi ve střehu – a znovu prohráváš! Červy chytlavých tónů se vplíží do tvého mozku. Uspořádají večírek ve tvé lebce a není způsobu jak se jich zbavit. Váš žaludek je spokojen, ale vaše hlava plná. Možná budete sekundu pomýšlet na létání. Na to zapomeňte a počkejte si na další její vydanou desku. To vás snad zachrání. Možná ne. Řikám vám: vyvarute se toho všeho!

Kurátorka: Veronika Zajačiková