Veronika Bromová je pro mě něco jako voda, co každou chvíli mění svůj tvar a přece zůstává sebou, jako obláček tvořivé energie. Někdy bych si přál, aby byla opatrnější ve výběru kadlubů, do kterých se její tvorba vtiskuje, aby záhy odplynula jinam; aby někde zůstala delší dobu, anebo systematicky pracovala na jedné linii tvorby. Asi to nejde, její život je tanec, kterým smýčí banální i posvátné kouty světa. Oceňuji přitom, že jde jinými cestami, než se chodívá a že si udržuje  i  uprostřed témat, nad kterými se rdím, kus krásy a čistoty. Pracovali jsme spolu na knížce o Tau, moc toho nenamluvili, ale něco tajemně vodního a ženského se přeneslo prostorem.

Václav Cílek
17. 7. 2014, Praha