Viera Janušová — Maternity

Pedagožka na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské ve Valašském Meziříčí a držitelka Čestné ceny a Ceny veřejnosti na Bienále Valmez 2008 na výstavě Maternity představí svou aktuální tvorbu.

 

Viera Janušová (*1982), rozená Sobková, se narodila v Kežmarku na Slovensku, ale celý život prožila na Valašsku. Studiem na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské ve Valašském Meziříčí získala první zkušenosti pro svou výtvarnou práci a zde také objevila sklo, jež se stalo jedním z mnoha materiálů, které uplatňuje ve své tvorbě. Na Fakultě výtvarných umění v Brně v ateliéru sochařství u prof. akad. soch. Jana Ambrůze se seznámila s konceptuálním uměním a uměním instalace, což se pro ni stalo stěžejním v následujících dílech. Zajímá ji celý proces vzniku díla od prvotního nápadu až po samotnou instalaci. Velmi často do přípravy zapojuje své blízké, přátele i veřejnost.

 

Tvorba Viery Janušové je založena na vztahování k vlastní tělesnosti, jež se stává prostředkem zkoumání sebe sama ale i blízkého a vzdálenějšího okolí. Užívá celou řadu materiálů, nejčastěji sádru, sklo, beton ale i přírodniny. Její práce zaznamenává podněty z prožívaného dětství, mateřství i reality rodinného života. Reaguje na všudypřítomný život a vydává o něm svědectví.

 

Už název výstavy napovídá o celkovém konceptu výstavy, Viera pracuje s tématy, jako jsou mateřství, svět fantazie, rodina a také působení mateřství na ženu. Prezentuje zde odlitky břicha žen, evokujících těžké balvany, které daly život deseti dětem. Poukazuje na překlenutí nedokonalosti v dokonalost. Autorka apeluje na to, že hlavní prioritou se pro ženu stává rodina, kterou i ona velmi často zainteresovává do vytváření svých děl. Což dokazuje například při tvorbě koberce s vysokým vlasem, kdy se sešla celá rodina a po dobu tří dnů společně váleli šulánky. Naráží zde na každodenní rutinní práce ženy, na opakující se činnosti v domácnosti. Toto téma se objevuje i u obrazu, vytvořeném ze žmolků nashromážděných v sušičce.

 

Instalace nashromážděných dudlíků jako symbol mateřství, nebo fotografické záznamy pořízené během sledování správného zabarvení stolice jejích dětí, nám na první pohled determinují hororový příběh a podmiňují naši představivost v hledání krajiny, postav i předmětů. Reliéfní vyobrazení částí těla evokuje značky v mateřské školce a objekty z křupek zase představivost a kreativitu dítěte. Dítěti pomáháme bojovat s různými strachy, a i v instalaci Růženka autorka ukazuje, jak stačí danou hrůzostrašnou věc barevně odlišit a rázem se pro děti stává přijatelnější. A takto je koncipovaná celá výstava, reakce na každodenní povinnosti, kdy na ně stačí nahlédnout z jiného úhlu a rázem se pro nás stávají příjemnějšími.