Kurva, proč bych měl malovat?
Jedině abych zachránil lidstvo, menší důvod nevidím.
Co je lidstvu po blbém plátnu natřeném barvou?
Co je mu zrovna po tomhle, na které se nemůžu ani podívat?
Kde jsi bylo, lidstvo, když jsem se s tím obrazem mastil?
Nikdo mi nepomohl.
Jedině Monet, trochu. Pak taky Mondrian. A vzpomněl jsem si na Pivoňku.
Zachraňoval jsem obraz, zjevně marně.
Bruslím na hraně vlastních možností, a tak není divu, že nejvíc ze všeho zobrazuji vlastní neschopnost.
Lidstvo musí počkat, až se naučím vidět.
Vidět, jak vidění vidí.
Potřebuji, aby se Monetovo oko podívalo skrz Mondrianův rám.
V nultém pohledu bude hotový obraz. Spoléhám na to. Nechci se moc nadřít.
Cvičím to přes třicet let a pořád nic.
Jen abych mohl říct, že maluju, co vidím.
Musel jsem začít vidět šílené věci, abych mohl normálně malovat.
Cvičím to i pro případ, že bych ztratil zrak.
Čím dál líp vidím, jak ho ztrácím.
Ale každý přece vidí, jak svět vypadá! To je právě omyl. A problém. Svět se prakticky nedá uvidět. Zkuste si to. Uvidíte jenom jména.
„Malování není řešení problémů. Malování je problém.“
Máš problém? Nemám problém, ani s tebou. Mám radost. Místo řešení používej těšení. Tento problém je nutno vytěšit.
Ale, kurva, proč bych se měl těšit? Co je mi po těšení?
To je jedno. Vždyť zbožňuješ barvu. Kterou? Nemá jméno. Tu, která vzniká nad místními barvami. Prostě ji uděláš. Je to takhle jednoduché. Jeden duch stačí. To je totéž, jako žádný. Žádné zdvojování, zkus to.
No problem.