Vladimír Kopecký – Prostor

Vladimír Kopecký (*1931) je proslulý jako mistr sklářského umění, experimentátor, malíř divokých velkoformátových obrazů i střídmých kontemplativních kreseb, ale i autor objektů, instalací a realizací ve veřejném prostoru. Jeho dílo již dnes patří k nepostradatelným kapitolám českého poválečného umění. Je to solitér, osobnost nenaplňující škatulky, persona rozpolcená. Je znám tím, že jeho tvorba má vždy dvě polohy rozkročené mezi bouři a klid, prostor a plochu, krásné a ošklivé, hodně a málo. Vladimír Kopecký získal ocenění od zlaté medaile na Expo 58 až po cenu v soutěži Grafika roku 2013.

Výstava v Galerii Bubec tematizuje autorovy práce pro veřejný prostor, které byly realizovány od začátku 60. let napříč Českou republikou i celým světem. Díla Vladimíra Kopeckého zdobí svým bohatým uměleckým stylem nádražní haly, smuteční síně, vysílače, vstupní prostory hotelů, továren, ústavů, pojišťoven, lázeňských komplexů či vodohospodářských staveb, i radnice, kavárny. Srdcem sklář vytvořil pro veřejný prostor desítky umělecky cenných prací, které čítají mozaiky, stěny z pískovaného skla, sklo-betonovou stěnu, monochromní skleněné objekty, sochařsky provedený sokl hodin a další. Autorův široký rozlet mu umožňuje použití pestré škály stylů, materiálů a technik a dovoluje mnohde překlenout tenkou hranici mezi vysokým a užitým uměním, což je výsadou umělců, kteří se nesmazatelně vpisují do historie dějin umění.

První zakázkou Vladimíra Kopeckého pro veřejný prostor byla výzdoba nádraží v Havířově, pro kterou v roce 1963 dokončil návrh monumentální mozaiky Holubice míru z barevného skla. Ta je rámcem celé výstavy, neboť v letošním roce uplyne 60. výročí od její realizace, a nyní se těší pozornosti v nově zrekonstruovaném objektu nádražní výpravní haly sloužící i sportu a kultuře. Další prací vybranou pro prezentaci na výstavě je mozaika pro Elektrotechnický zkušební ústav v Praze v Troji (1969), kterou zpřítomňuje původní kartonový model v měřítku 1:1. Na tuto mozaiku navazuje realizace z Úpravny vody Želivka v Hulicích (1971), která vyniká barevností, složitostí kompozice a přísnými konstrukčními elementy. Práce z 60.–80. let zastupují na výstavě ukázky intervencí do veřejných prostorů s důrazem na vytvoření iluzivního prostoru a hloubky – fasáda Sklárny Kavalier v Sázavě (1975) nebo smuteční síň v Děčíně (1974). Skleněné Paraboly z druhého desetiletí 21. století na pomezí drobné sochy a architektonického prvku jsou vystaveny jako aktualizace objektu pro Českou spořitelnu s názvem Pilíře (1998), nároží Domu Na Můstku (1979) nebo skleněných stěn v hotelích Legie Praha (1989), Slavie Brno (1988) a dalších. Další polohu autora symbolizují železné Smírčí kříže, které by po vzoru kamenných božích muk mohly vést k usebrání kolemjdoucích v krajině i urbanistickém prostoru města.

Tvorba autora je mnohovrstevnatá, plynule přechází z jedné vyjadřovací roviny do druhé, rozhodně však není narativní, anebo snad edukativní či manipulativní. Stejně tak ani výstava s jednoduchým názvem Prostor není chronologickým přehledem děl autora, ale okénkem k dobrovolnému nahlédnutí do vesmíru Vladimíra Kopeckého, do jeho mentálních pochodů nad dočasnými i trvalými intervencemi do architektury i volného prostoru. Je ukázkou schopnosti a neutuchající potřeby tvořit a překlenovat výtvarným vyjádřením propasti mezi obory i zkostnatělými očekáváními společnosti. Nechť je ochutnávkou světa velkého umění v každodennosti pro všechny vnímavé jedince i kolemjdoucí se smyslem pro detail a krásno.

kurátorka: Anna Kučerová