Vladimír Suchánek se představuje kulturní veřejnosti po pěti letech, které uplynuly
od velké retrospektivní výstavy, pořádané k jeho osmdesátým narozeninám v Císařské konírně Pražského hradu. Dnešní výstava, nesoucí název Litografické příběhy, je výběrem z jeho litografického díla. Je jakousi sondou do padesátileté historie umělcovy bohaté tvorby (nejstarší listy nesou vročení 1967), jejíž neodmyslitelnou součástí je Suchánkova nejoblíbenější grafická technika – litografie. Tu dokonce, podle odborné kritiky,
obohatil o nové přístupy v lavírování na litografickém kameni.
Mistrovským ovládáním litografie vzbudil pozornost už koncem šedesátých let,    
kdy výstavou v Galerii mladých v pražském Mánesu vstoupil na českou výtvarnou scénu        a stal se členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar. (Tehdy netušil, že po létech
bude dvacet roků jejím předsedou!)
Svou grafickou tvorbu pak vystavoval na mnoha mezinárodních přehlídkách
a bienále grafiky v zahraničí, odkud si odnesl řadu významných cen.
Suchánkovy Litografické příběhy hovoří nejen osobitým výtvarným projevem,
ale především jsou výpovědí o vnitřním světě umělce, o jeho vztahu k okolnímu světu.
Každý z jeho grafických listů, často poznamenaných jistou nostalgií, nese v sobě příběh niterného zážitku nebo naopak kritickou metaforu vládnoucího režimu. Tento rys Suchánkových litografií je nejzřetelněji cítit v grafických listech z totalitních sedmdesátých let minulého století. Příznačným zůstává i jakési tajemství, které v sobě nesou jednotlivé litografie. Podle autorova doznání je toto tajemstvím nejen pro diváka, ale i pro tvůrce samotného. Zdůvodňuje to intuitivním způsobem práce na litografickém kameni, k němuž přistupuje často bez předchozí přípravy a skic.
Po celé uplynulé půlstoletí až do dnešních dnů dokázal umělec odolávat módním vlivům, zachovat si svou nezávislost, tvůrčí svobodu a pracovní nasazení. Jeho barevné litografie bezesporu patří k trvalým hodnotám české grafiky.

Jan Novotný