Výstava prostřednictvím děl českých a zahraničních umělců a umělkyň promýšlí stav, ve kterém přítomnost pohlcuje minulost i budoucnost a stává se dominantním časovým horizontem a může být charakterizován konceptem prezentismu.

Minulost se vrací v podobě archivů, obrazových záznamů a referencí, zatímco budoucnost se stále častěji redukuje na předpověď, riziko nebo prodloužení současného stavu namísto prostoru skutečné změny. Tato zkušenost zároveň narušuje představu času, kterou utvářela modernita: času lineárního, akcelerujícího a orientovaného směrem k budoucnosti.

Namísto toho se na výstavě objevuje čas rozvrstvený, zpětný, zadrhnutý, cyklický nebo synchronně mnohonásobný. Historické formy se vracejí v nových kontextech, technologie zastarávají dříve než stačí skutečně zmizet, a představy budoucnosti zůstávají nenaplněné. Přetrvávají v přítomnosti jako přízraky možností, které byly kdysi očekávány, ale nikdy se plně neuskutečnily.

Vybraní umělci a umělkyně pracují právě s tímto rozpadem časové distance. Některá díla působí současně jako artefakty minulosti a pozůstatky možné budoucnosti, jiná převádějí digitální obraz zpět do fyzické hmoty nebo nechávají materiály podléhat procesům, jejichž trvání se vymyká rytmu okamžité aktualizace.

Důležitým motivem výstavy se proto stává napětí mezi technologickou a materiální temporalitou. Proti rychlosti cirkulace a aktualizace digitálního obrazu stojí hmota, která stárne, tvrdne, eroduje nebo uchovává fyzickou stopu. Právě skrze tuto rozdílnost časových měřítek výstava sleduje svět, který se neustále aktualizuje, ale jen obtížně opouští své permanentní „teď“.

kurátorka: Karolína Voleská

autor projektu: Ondřej Hübner