Krása jako pojem či kategorie a de facto subjektivní lidský vjem má mnoho vizuálních podob a významových rovin. Ač primárně jde o esteticky kladnou hodnotu, je to především abstraktní pojem, se kterým někdy až plýtváme, a většinou závisí i na dobových konvencích – je sociokulturním jevem, skrze který až překotně hodnotíme a klasifikujeme. A proto se dostaví často i sarkasmus. Samotnému estetickému pojmu se asi historicky věnovala nejvíce antika. Posuzovala krásu jako například projev božské dobroty nebo jako řád a symetrii. Vrchol pak našla krása sama v renesanci a definice tzv. zlatého řezu integrovala status harmonického celku, s nímž se pracuje v umění odnepaměti.

Krása u Milana Kunce však osciluje mezi barevnými narativy trapného realismu, napůl rovněž přiznává okázalost a subjektivismus, potěšení a slast v přeneseném slova smyslu, leč cíleně v jakémsi nastaveném zrcadle našeho současného globálního přepychu, plýtvání, či spíše někdy i žádoucí ztráty paměti, dotýká se až nepravosti ve vznešenosti kýče. Kunc tak mistrně v moderní manýře participuje jak na surrealismu, tak v pop-artové zkratce své bytostné „východní“ odnoži (EAST-POP), burcuje svým osobitým rebelstvím a sarkasmem, ale nikoli posměchem – nabízí divákovi, aby si vybral, co cítí, co je mu milé ve vesmíru a časo-, či čaroprostoru světa, ve volnosti imaginace.