Projekt Lucie Nováčkové nazvaný Všechny ruce pravé mění prostor galerie v místo, kde přestávají platit obvyklá pravidla a z toho důvodu se tam může stát téměř cokoli. Naráží tak na skutečnost, že ve chvíli, kdy se člověk osvobodí od vnímání světa, které mu ostatní od dětství předkládají, a začne sám hledat nové významy vztahů, věcí a činností, může objevit něco, co mu bylo do té doby skryto.

Lucie Nováčková používá jako symbolickou cestu k takovému stavu snování, to znamená vytváření osnovy typické pro textilní tvorbu. Nejde jí přitom ale o skutečnou výrobu látky nebo předvádění tradičního řemesla. Pravidelné schéma z vláken sice vyžaduje soustředěnou činnost, ale samo o sobě ještě nenese žádný význam, je to počátek, zásobárna možností. Křižovatka, která čeká na to, jakým směrem se skrze ni někdo vydá a k čemu povede. Je to svého druhu otevřená brána, situace, která čeká na otevřeného člověka.

Podobné to může být i s předměty, každý kdo „zapomene“ k čemu se používají, se na ně může podívat nezatíženýma očima a přisoudit jim úplně nový význam nebo se jen nechat unášet jejich dokonalostí. A právě nástroje, jejich vnímání a způsob zacházení s nimi jsou dalším důležitým prvkem v instalaci Lucie Nováčkové. Lidé svou činností postupně utvářejí parametry místa. Více než v pravém smyslu systematické práci se ale při tom věnují hravým gestickým rituálům.

Snovaný prostor se potom rozvíjí jako místo, které vyrůstá z postupného přidávání drobných rozhodnutí. Nevzniká podle pevně stanoveného plánu, ale podle citlivosti k okamžiku. Je zároveň stopou i dějem. Možnost není prázdná chvíle, ale napětí mezi tím, co je teď a tím, co může přijít. Zvuk, pohyb, hmota i vlákno reagují víc na blízkost než na dotyk. Důležitější než výkon, je pozornost.

To vše nakonec může vést k věcem, které svým způsobem odporují běžným představám a předpokladům, třeba jako fakt, že několik tenkých vláken udrží ve vzduchu balvan. Takové momenty narušují očekávání a ukazují, že svět není neměnný soubor daností, ale otevřený systém, který se proměňuje podle způsobů, jimiž s ním jednáme. A přitom možná stačí docela málo, nespoléhat na to, co říkají druzí, dívat se na svět s otevřenou myslí a trochu se zasnít.

Lucie Nováčková (*1981) vystudovala Kulturní dějiny na FF Univerzity Pardubice, dále Textilní tvorbu v Hradci Králové a Malbu na FaVU VUT. Po absolutoriu se několik let věnovala podpoře nastupující umělecké generace jako zakladatelka a kurátorka projektů Pragovka Gallery, The White Room a Kolben Open. Následně se její pozornost obrátila zpět k vlastní tvorbě, dnes rozvíjené i v rámci doktorského studia na AVU v ateliéru Socha II, kde zkoumá paralelu mezi textem, textilem a techné. 

Kurátor: Radek Wohlmuth