Slovo metro nachází svůj původ v řeckém mētēr, tedy – matka. Odtud se pojem dále přenáší do slova metropolis – tedy – mateřské město, místo patření, náležení, původu. Marek Fexa ve své umělecké tvorbě pátrá po svém místě na tomto světě. Jedinec ve městě, mnohdy vytržený z kontextu, odvrácený od svých blízkých, zasažený samotou v ornamentu civilizačního světa tápe po způsobu, jak sebe sama lokalizovat. Klíčem se stávají právě ti druzí – bytosti, s nimiž se vnímající subjekt míjí v transitivních, letmých momentech – momentech tkaných právě svou pomíjivostí. Obývaná současnost organizuje tělesnou zkušenost do třepících se abstraktních formací, zahalenou do anonymity. Sami se těžko rozpoznáváme. Právě proces zpomalení, empatického emočního doteku s cizí bytostí otevírá úlevný prostor odhalující možnost ukotvení se právě díky druhému – skrze něj. Cizinec, i když vzdálený, má svou hmotnou podstatu, a tedy potvrzuje i tu naši. Prožívání této doby Marek Fexa zachycuje s neobyčejnou všímavostí, laskavostí – autorovo studium gest, postoje, interakcí, zobrazuje náhlé výtrysky něhy, malé ostrůvky kontaktu v jinak izolované realitě.

V jakémsi melancholickém obratu se pak protagonisty stávají dětské postavy – pozice dítěte, jež se v žité realitě teprve konstituuje skrze jazyk a zkušenost. Metaforickým kontrapunktem, průzračným sdělením naruby jsou pak krajiny a zátiší, skrze něž se autor obrací dovnitř, formuluje tak svou vnitřní krajinu v níž se nachází. Fungují jakožto dojmový přenos letmé, zranitelné chvíle, v níž dosedá světlo a kupí se stín, jíž co nevidět zastřou nánosy paměti, a o to intenzivněji vyvěrá nyní, dere se na povrch. Moment, který se vzdaluje, který odchází do nenávratna, a přesto, navzdory, se pevně zapisuje do srdce toho, jenž ho prožívá.

Kurátorka: Nataša Hand