Záhyby vzorované látky připomínají vrásky na kloubech prstů, které se je snaží vyhladit. Ošoupané křeslo je lepší nejprve prohlédnout; co v něm je, kromě přetržených vláken a odrolené výplně? Věci uchovávají události přesněji než lidská paměť, svým tvarem, vůní, strukturou mohou přenášet v čase i prostoru.

 

Richenza Detwiler tyto předměty zachycuje ve stavu, kdy čekají, zda (a jestli vůbec) se k nim někdo vrátí, nebo je vymění za jiné. Ve snaze o porozumění s nimi skrze fotografie vede rozhovory, projevují se proto spíše jako portréty než zátiší. Tlumená barevnost analogové fotografie zastírá rozpor mezi jejich jedinečností a nahraditelností. Předměty se ztrácí, zapomenou, rozbijí nebo předají a místo nich přijdou nové. Snaha o přiblížení se k nim přebije potřebu odstupu, aby bylo možné vidět a pochopit víc. Hmotná blízkost ale nesvede vynahradit vnitřní vzdálenost. Nepřítomnost odpovědí od věcí či lidí přináší pocity zklamání i úlevy – dobrý úmysl někdy nestačí. 

kurátorky: Kateřina Matějková, Natália Dobrocká, Anna Sýsová, Hana Kurková