Kurátorka: Eliška Furčáková

Závislost jako taková je psychology obecně definovaná jako: „Stav, kdy někdo, nebo něco je podmíněn nějakou okolností nebo situací, kterou potřebuje (nebo si myslí že ji potřebuje) ke své existenci.“ Je to jakási nepřirozená potřeba, náhražka například za bohatý citový život, úspěch, zdraví a další hodnoty, které, pokud chybí, člověk se schyluje k věcem, díky nimž
na svou špatnou situaci zapomíná.“ Závislí na něčem je snad každý z nás, ale jen u někoho jde již o závislost patologickou, která je z odborného hlediska negativně vnímána. Kde jsou však přesné hranice mezi závislostí, kterou ještě dokážeme ovládat, a tou, která nás ničí?
Zajímavé také je, že jsou jinak závislí muži a jinak ženy. Od 90. let se rozdílům mezi závislými muži a ženami věnuje stále víc pozornosti. Za sociologickou podstatu této genderové specifičnosti se pokládá fenomén tzv. „dvojí deviace.“ Žena je společností vnímána jako dvojí deviant „double deviant“ . Je deviantní nejen pro samotné užívání, ale zároveň zklamává ve své ženské roli. Zvláště například těhotné ženy a mladé matky, které užívají drogy, čelí sociálnímu odsouzení. Společenské klima tak vyvíjí tlak, který brání ženám vystoupit z anonymity. Vytváří
se rovněž odlišné (tj. genderově specifické) pojetí ženské závislosti na návykových látkách, jejíž determinanty se hledají daleko méně v osobnostních faktorech a daleko více ve faktorech sociálních, konkrétně ve faktorech souvisejících s mužskou kulturou, společností a chováním mužů. Je dokázáno, že ženy v daleko větší míře než muži trpí závislostí na lécích. Často jde
o tzv. iatrogenní závislost, tj. závislost způsobenou lékaři. Zdá se, že je třeba brát také s plnou vážností aforismus, že největší předpoklad pro riziko závislosti u žen tvoří jejich vztah
k tzv. „třem D“ – doktoři, drahoušci a dealeři. Tím se dostáváme k údajně typicky ženské závislosti, závislosti emoční, kdy žena ztrácí vlastní identitu pro záchranu vztahu se svým partnerem. Ženy všeobecně v méně případech léčbu dokončují a málokdy ji i vyhledávají,
neboť u nich právě více působí stud za to, jak zklamaly. Na druhé straně je ale pro ně po léčbě více důležité zůstat tzv. „čisté“.
Jsou tyto rozdíly způsobeny tím, že jsme my ženy více citově založeny a proto snadněji podléháme závislosti? Je to tím, že jsme tak slabé a bezbranné, nebo naopak tak silné odolávat závislostem, že si vlastně můžeme dovolit jimi více trpět? V čem je náš mozek jiný?
Prostě nedokážeme tak lehce racionálně přestat…
Ale závislosti vždy neovlivňující lidskou psychiku pouze negativně, mohou být i neškodné
a naopak pomáhat. Pokud například naše závislost způsobí nějaké tvůrčí gesto. Tento druh potřeby z nikoho nedělá otroky, ale naopak nezávislé bytosti, které mají neustálé nutkání vyjadřovat své myšlenky různými vizuálními formami. Tato ne/závislost naši duši neničí,
ale léčí.
Výstava prezentuje tvorbu vybraných mladých výtvarnic, přičemž každá z nich používá pro svou práci jiné umělecké médium. Ve všech případech jde však o reflexi tématu závislosti
u žen, ať osobní, nebo obecně pojaté. Tato výstava není určitě jen o drogách, ale našich ženských potřebách, touhách, přáních a snech. Součástí projektu je i veřejný průzkum
a spolupráce se studentkou psychologie Klárou Jiráskovou, což umožňuje tento koncept nahlédnout i z odborného hlediska. Výběr prostoru kavárny V. kolona v areálu psychiatrické léčebny v Bohnicích je úmyslnou snahou o jakýsi střet – nikoli střet zájmů, ale těch, kteří
se se svou závislostí, nebo jinou nemocí léčí, a těch, co jsou oficiálně zdraví. Pouze však
z lékařského hlediska…
Každý z nás si může vybrat a sám si určuje, do jaké míry ho jeho závislost ovlivní. Každý z nás ale určitě má nějakou „nepřirozenou potřebu“, které se nemůže, nebo spíše ani nechce zbavit. A proto jsme z tohoto hlediska všichni – my i ti, kdo se léčí – jak se říká „na jedné lodi“.