Pomalu plynoucí geologický čas pohoří a kontinentů, strojové vidění či vícedimenzionální percepce – to vše můžeme nazývat xenoracionalitami, tedy ne-lidskými principy strukturování světa a vztahování se k němu. Spekulovat o takovýchto zásadně cizích přístupech k externí realitě bylo donedávna zapovězeno. Hlavní překážkou nám bylo silně zakořeněné filosofické přesvědčení, kterému se v poslední době začalo – po vzoru Quentina Meillassouxa – říkat korelacionismus. Ekologická krize a možnosti emergence umělé inteligence, jež přináší planetární výpočetní operace čím dál hustějších digitálních infrastruktur, nás ale konfrontují se situací, ve které musíme vyjednávat naši přítomnost na planetě Zemi s ne-lidskými entitami, které se vztahují ke světu (včetně nás) v úplně jiných mírách, škálách i strukturách. Jakou roli ve facilitaci takovýchto nezřejmých geopolitických aliancí může hrát umění a estetika? Nemůže estetická zkušenost s ne-lidskými entitami sloužit jako základní předpoklad politického vyjednávání v antropocénu?