Autor své komorní keramické práce netvoří v závislosti na podobě jevové reality, ale formuluje je jako novou svébytnou kvalitu. Předpokladem a zároveň i součásti Chovancova hledání je využití materiálních daností: pružnost stěny dutého tvaru, meze poddajností hlíny a její procesuální chování jako „pokušitele materiálu“. Oporou je mu technologický postup – vymodelování tvaru v šamotové hlíně s následným zdrsněním nebo obrušováním tvaru po výpalu.

Tvar chápe měkkce a uzavřeně. Dominují oblé formy evokující utajený – tušený proces, koncentraci, samotu, tělesnost, ticho a spolu s konečnou hladkosti a možným dotekům i pocit bezpečí. Rafinovanou střídmostí vyzývá k tiché a intimní kontemplaci.