Nejen Češi, ale i jejich psí miláčci tloustnou. Psa má v České republice každá čtvrtá domácnost. Z milionu psů trpí nadváhou podle odhadů veterinářů 25 až 40 procent.

Řada majitelů totiž svému psovi dopřává víc krmiva, než kolik zvíře skutečně potřebuje, ale málo pohybu. Obezita přitom může mít pro čtyřnohé mazlíčky podobně závažné důsledky jako pro jejich páníčky – nadměrné zatížení kloubů, ledvin nebo vyšší riziko výskytu cukrovky.

– Česká televize, 2014

 

Pod patronací paní Marty Kubišové se 29. srpna v 17 hodin vedle Podolské vodárny uskutečnilo slavnostní otevření hřiště pro psy s agility parkurem.

– Dogsmagazin.cz, 2012

 

Agility je poměrně nový sport, který začal vznikat kolem roku 1970. Hlavním zakladatelem tohoto sportu byl Peter Meanwell, s jehož přispěním se v roce 1978 poprvé agility představilo divákům na Cruftově výstavě, kde mělo za úkol pobavit diváky. Inspirací pro agility byly koňské parkury. Agility na výstavě upoutalo tolik lidí a psích nadšenců, že se rozhodli se zúčastnit této novinky aktivně. Od té doby se začaly zakládat nové kynologické kluby, které nabízely možnost trénovat agility a ty stávající k nim tuto aktivitu přidaly. První oficiální soutěž se konala roku 1979 v Londýně na mezinárodní výstavě koní.

– Můj pes, 2009

 

Česko patří ke světovým velmocem v tomto sportu. Za otce agility v Česku bývá považován pan Radko Loučka, nejznámější Češkou v agility je Adélka Králová, která v roce 2006 přispěla na Mistrovství světa k prvnímu místu v kategorii týmů small a 2007 vyhrála jako čtrnáctiletá Mistrovství světa v kategorii jednotlivců S mezi dospělými. Dalšími světoznámými osobnostmi českého agility jsou MVDr. Martina Magnoli Klimešová, či Tereza Králová. Dobrá je i Nikol Schovancová.

– Wikipedia, naposledy editováno 25. 8. 2015

 

Agility není ale jen o běhání a rychlosti, ale i o souhře psovoda a psa. Jde především o radost. I psi kteří mají krátké nožičky či zavalité tělo mohou běhat agility. Nejde o to, že nebudou dost rychlí na to, aby závodili, ale že si s majitelem lépe porozumí, získají nové zkušenosti a budou si blíž. Agility je sport o kontaktu se psem. Jsou lidé, kteří běhají agility se svým psem jen pro zábavu, pro vzájemnou radost a lepší porozumění.

– Můj pes, 2009

 

Na jedné straně neuvěřitelná krutost, na straně druhé nepřiměřená náklonnost. V takovém rozpětí kolísá náš vztah k živočišnému druhu canis lupus, který nás doprovází už více než deset tisíc let. Pes už dávno není jen podřadné zvíře, není však ani zcela rovnocenný přítel. Bohužel z něj někdy děláme obojí.

Pokud přistupujeme ke psu jako k rovnocennému partnerovi, škodíme jemu i sobě. Někdy se tomu ovšem těžko brání. Podle posledních průzkumů to totiž vypadá, že psí inteligence je daleko vyšší, než se původně předpokládalo. Mentální schopnosti psů odpovídají úrovni dvouletého batolete: rozumí až 150 slovům, dokážou počítat do čtyř, mají představu o sčítání a odčítání, umí se zorientovat v prostoru. Emoční inteligenci by jim mohli závidět mnozí muži. A jejich bezpodmínečná láska k člověku je tak lichotivá… Psí smýšlení se však od lidského podstatně liší, jde přece o odlišný živočišný druh!

– Žena.cz, 2013

 

Nikdy dřív nežilo na světě tolik zvířecích „miláčků“, kolik jich dnes nalezneme ve městech nejbohatších zemí.

V minulosti si rodiny na všech úrovních vydržovaly domácí zvířata, neboť jim sloužila k nějakému užitku: byli to hlídací psi, lovečtí psi, kočky proti krysám a podobně. Zvyk vydržovat si zvířata bez ohledu na jejich užitečnost, vydržovat si rozmazlená zvířátka (anglické slovo pets v šestnáctém století obvykle označovalo uměle odkojené jehně) je moderní inovace a v oné míře, v jaké se vyskytuje dnes, je zcela ojedinělé. Je to součást onoho všeobecného, avšak individuálního ústupu do soukromí malé rodinné jednotky, vyzdobené či vybavené mementy z vnějšího světa – ústupu, jenž je vysoce specifickým rysem konzumní společnosti.

Malá rodinná životní jednotka postrádá prostor, zemi, jiná zvířata, roční období, přirozené teploty atd. Zvířátko je buď sterilizováno, anebo sexuálně osamělé, krajně omezené co do výcviku, je zbaveno takřka všeho ostatního animálního kontaktu a živeno umělou stravou. Tento materiální proces je pramenem truismu, že zvířátka posléze začnou připomínat své pány či paničky. Jsou to tvorové, kteří se svým vlastníkem sdílejí daný způsob života.

Stejně klíčový je způsob, jak průměrný vlastník na své zvířátko pohlíží. Zvířátko ho přivádí k úplnosti, reaguje na ty stránky jeho charakteru, kterým by se jinak nedostalo uznání a stvrzení. Pro své zvířátko může být něčím, čím nedokáže být pro nikoho jiného. Zvířátko nabízí vlastníkovi zrcadlo pro onu část jeho samotného, která se jinak nikde neodráží.

Jelikož se ale v tomto vztahu vytratila autonomie obou stran (vlastník se stal „tím jedinečným člověkem, kterým je jenom pro své zvířátko“, a zvíře se ve všech svých tělesných potřebách stalo závislým na svém majiteli), souběžnost jejich oddělených životů byla zničena.

– John Berger, 1977

 

Krm vlka jak chceš, on vždy k lesu hledí.

– přísloví