Grafické řešení: Michal Tůma

Nástěnná kůlna coby vysněná vize domova vytvořeného vlastníma rukama, špachtlí a štukem vyvedená stavba, do které se i přes všechny snahy ji zamaskovat otiskuje lidská nešikovnost a zbrklost. Anna Fiedlerová využívá plochu galerie k vytvoření utopického prostoru, prostřednictvím malovaného znaku. Kůlna zhmotňuje představu “velké dřiny”, jež je zakotvena v mysli autorky jako vzpomínka na prarodiče: vede upracovanost k potěšení z jejího odvedení, nebo (jen) ke ztrápenému tělu?

 

“Kůlna, snadno se postaví, snadno se zboří. Stojí vedle našich potřeb, stojí vedle našeho honosného domu a plní se. Nebo je to to jediné, co máme. Žádný zděný dům, jen dřevěná kůlna. Místo, ve kterém jsme si nastřádali vše, co potřebujeme, a i to co nepotřebujeme – potřebovat nebudeme. Potřeba pracovat. U nás doma si každý dům postavil sám, na své živobytí si vyděláváme svýma rukama. Těžká práce, ale také její možný tragický konec. Země se propadá a stavba se bortí, jako dědova chodba. Do země kopal asi 150 cm hluboké základy, zemina byla stále kyprá jako na poli. Díru zasypali sutinou a betonem, po osmnácti letech se chodba propadla.”

 

Otisky práce prostřednictvím vlastního těla, typické (ne)dokonalosti každého rukodělného objektu, jsou zaneseny v nástěnné malbě, kterou lze vnímat jako polemiku nad smyslem života: Jak “správně žít”? Co znamená „být šťastný“? Co je k tomu potřeba? Něco vytvořit, postavit, vlastnit – něco po sobě zanechat? Trojrozměrný prostor kůlny se v galerii zplošťuje; pozvolným vrstvením a schnutím v několikadenním procesu je zanesen do galerijních stěn jako otisk odhodlání vytvořit si vlastní dům. Anna Fiedlerová nepohlíží na bydlení jako na politicko-ekonomický problém nebo konkrétní žitý společenský prostor: nabízí naopak metaforu zděděné představy “správného života”, kterou na příkladě vlastní rodiny problematizuje a kriticky ohledává.