Ve své – dnes už díky překladu i českému čtenáři dobře známé – knize Ninfa moderna. Esej o spadlé drapérii popisuje Georges Didi-Huberman historický pohyb, během nějž figura Ninfy postupně ztrácí šat, který ji původně zahaloval. Tento moment svlékání fascinuje i Annu Slámovou, její zájem se však konkrétně obrací k tvorům, kteří nemají s tradičním kánonem krásy, jejž ztělesňují bájné bohyně, mnoho společného. Anna vystavuje strašilky – hmyz, jehož vývojové stádium mezi vajíčkem a dospělým jedincem (stejně jako třeba u vážek) se také označuje termínem nymfa. Tak jako v Ovidiových Proměnách najdeme nespočet líčení o fyzickém přerodu dívky nebo víly v jiného tvora či předmět, i hmyz vylézá z kukly nebo svléká „kůži“, aby se proměnil a postoupil do další životní etapy (často jde o fázi rozmnožovací, po níž nezřídka následuje smrt). Strašilka, která prochází proměnou nedokonalou, několikrát vystoupí sama ze sebe, očistí se a pozůstatky svého někdejšího obalu téměř rituálně zkonzumuje.
Není to ale jen tento skoro mýtický rozměr, co Anna ve své instalaci sleduje. Strašilky, které se pohybují podobně jako roboti, a které díky svým maskovacím schopnostem mohou působit jako pouhý suchý, odumřelý list, jsou určitou metaforou pro přechod mezi živým a neživým, organickým a anorganickým. Anna do hmyzího prostředí přidává technické prvky spojené s elektronikou a pomocí motivů na skle evokuje virtuální prostor internetových vyhledávačů. Napětí mezi vzezřením podivně strnulé strašilky a bezprizorně trčícím kusem kabelu je zřejmé. Celkový obraz není příliš radostný a snad není třeba explicitně formulovat pochybnosti o možném vývoji oborů, kde věda a technika stále víc ovlivňují rozličné formy života.

Jedná se o poslední výstavu v rámci letošního cyklu "Léto s videem: hosté z FaVU", který grantem podpořila Nadace pro současné umění Praha.