Otisk, stopa, linie: fotografie Běly
Kolářové

Výběr z díla Běly Kolářové by bylo
možno provést různými způsoby. Soubor, vystavený v galerii Fotograf, je
ale dán předem – představuje výjimečně koherentní, kvalitní a některými
položkami dokonce objevnou soukromou sbírku, zaměřenou takřka beze zbytku na tu
část rané tvorby autorky, která se odehrává v prostoru fotografického
experimentu. Experimentální práci s umělým negativem Kolářová
rozvinula v roce 1961, kdy vnitřně prožila kolaps tradičního média.
Podobné situaci čelil ve stejné době Jiří Kolář a byl to počátkem šedesátých
let i leitmotiv západní kultury, kde nedůvěra k výtvarné hodnotě po
určitou dobu směřovala k úplné negaci tvorby hmotného díla. Kolářové
experiment s otisky banality navazuje na dávný dadaistický objev odpadku a
obyčejnosti. Zatímco se ale dadaisté snažili vyloučit ze své tvorby záměrnost
volby a estetický ohled, Běla Kolářová vybírá
při plném vědomí. Sestavuje jakýsi stopový atlas zaostřený na nejbližší,
důvěrně známé okolí, nabitý jinotaji a metaforami. Umělý negativ je
transparentním otiskem jejího pozorného vnímání, pozitiv potom subtilní otisk
obrací v expresivní grafický znak. 
Autorka rezignuje na příběh, na velké téma, a její realita je tak
reálná, že by se bývala mohla vřadit k tehdy právě začínajícím neodadaistům
– francouzským novým realistům. Aniž bych se domnívala, že chtěla takto bojovat
proti zkompromitované realitě oficiální ideologické doktríny, její detailní
manipulace s předměty, zkušenost hmatu je vlastně přímou opozicí nepravdy.
Je deklarací pravdivé skutečnosti, ve které ale prožitek blízkosti – podobně
jako v o málo starších fotografiích přítele Kolářových Josefa Sudka –
zároveň dostává duchovní rozměr. Hmat
hraje roli i v sérii roentgenogramů kruhu z následujícího roku
1962, které rovněž navazují na dadaistické impulzy. Grafické rotoreliéfy
Marcela Duchampa z dvacátých let nabývaly plné existence teprve
v pohybu. Na základě optického klamu vytvářely iluzi trojrozměrnosti,
jednou v podobě vypouklé sféry, jindy hlubokého trychtýře. Kolářové kruhové
fotogramy v pohybu vznikaly, jeho smyslem ale bylo stopu rotující linie,
jejíž dynamiku a různorodou podobu určovala autorka svojí tělesnou akcí,
fixovat na ploše fotopapíru.  Zatímco
tedy u Duchampa linie stále uniká v pulsujících metamorfózách, Běla Kolářová
chce, abychom se do jejího imaginárního prostoru tiše propadli a prožili
intenzitu zastaveného světelného chvění, jehož záznam nemá daleko od vizuální
partitury. Od kontemplativní roviny roentgenogramů kruhu se výrazně liší nedatovaná
unikátní dvojice fotografií s  motivem sloupu obtáčeného dynamickou
krouživou linii. Touto nesnadno dešifrovatelnou a v jistém smyslu
symbolickou kresbou světlem autorka naznačila asi nejotevřeněji vnitřní,
expresivní proud své imaginace, který ale jinak důsledně kontroloval a konfrontovala se svojí bytostnou
potřebou uspořádanosti.

Marie Klimešová