Výstava Borise Podreccy, jednoho z předních rakouských architektů, nám otevírá pohled na moderní středoevropskou tvorbu. Střední Evropa, ne ve smyslu „Mitteleuropy“ a její sentimentálně nostalgické interpretace bývalé habsburské říše Claudia Magrise, pro Podreccu znamená mnohem více, než jen žít a působit ve Vídni. Jeho architektura je pokračováním dědictví všeho, z čeho kdy čerpalo mnohonárodnostní rakouské umění: je plná středomořského slunce a pohledu do nekonečné dálky Jaderského moře, severního racionalismu, tradice anglického a francouzského umění. V neposlední řadě v ní můžeme spatřit také vzdálenou hudbu Blízkého východu. Podrecca se nejradši pohybuje uvnitř evropského prostředí a velmi nerad působí jinde. Tím se stává jedním z posledních klasických evropských architektů. Hodně čte, cestuje a především miluje krásu. Jeho kořeny jsou v Terstu, kde se slovanský svět setkává s románským. Jako vídeňský student proto objevil i jinou, pro Rakušany v šedesátých letech minulého století ne moc populární skutečnost, že většina jejich předních umělců pocházela ze slovanského prostředí Čech, Moravy, Slezska a také ze Slovinska, se kterým byl spjat z otcovy strany. Když se začal intenzivně zabývat Plečnikem, tak se okamžitě dostal do konfliktu se svým profesorem Rolandem Rainerem, který byl přesvědčeným zastáncem funkcionalismu a neuznával Plečnikovu neortodoxní variantu tradičního umění. Vše, co bylo za železnou oponou pro západní Evropu jako by neexistovalo. Málokdo poznal Loosovu nebo Hoffmannovu tvorbu v Čechách a kubismus nebo funkcionalismus byl v těchto zemích výjimečnou záležitostí jen několika znalců dějin evropské architektury.