Chtěl jsem být indián a jsem Čech
Úvodní slovo k výstavě
Komplexní svět fragmentů Romana Franty
Jako diváci to mezi obrazy Romana Franty nemáme vůbec snadné: autor totiž není z těch, kteří svět zpředmětňují, ale nechává věci promlouvat přímo, bez dalšího zprostředkování. Jsme tak vrženi do středu komplexního světa fragmentalizovaných výpovědí, různých iracionálních nánosů a zkušeností. Pokud hledáme jmenovatele této komplexity, nit, která navazuje jinak nesourodé zkušenosti do řady a vytváří časoprostorovou posloupnost, nacházíme příběh. Jak ale víme, příběh není rekonstrukcí reality naopak, spíše její deformací. K vyprávění patří fabulace, temná místa, nadsázky, ironie, metafora. Příběh je samozřejmě emoce, což se odráží i ve Frantově přístupu k malbě: pastóznost, reliéfnost, gestičnost.
Jestliže se příběh stává východiskem Frantova světa, základovou deskou, potom hledáme, co jednotlivé fragmenty stmeluje, aby vytvořily unikátní jednotu. Zjišťujeme, že různorodé fragmenty koexistují na základě subtilního pojiva smyslu, který je individuální, vždy originální v nových variacích příběhů. Reinterpretace tak přeskupuje fragmenty a vytváří nové souvislosti, novou zkušenost, nový svět.
Tento přístup „nechat promluvit věci přímo“ umožňuje Romanu Frantovi tematizovat klasické „velké“ lidské zkušenosti, které jsou jinak vyloučeny ze současného diskurzu. Jestliže Roland Barthes tvrdí, že láska je nyní tabuizována, protože je tento „diskurz“ spojen s dnes nepřijatelným sentimentem, Franta toto téma detabuizuje. Vytrhává entitu z prostředí tradičních kategorií, různých zprostředkování, aby jí předal slovo. Ostatně, stejným způsobem postupuje i sémiolog Barthes.
Obrazy Romana Franty tak můžeme brát jako pozvání do nového soukromého světa, ve kterém věci a lidé nejsou předměty k užívání, ale hovoří jazykem vlastní identity.
Ondřej Jerman