Dagmar Šubrtová - Stella Maris

Latinský termín Stella Maris, hvězda mořská, je spojován s Pannou Marií jako ochránkyní námořníků či s bránou nebes. Autorka jej použila pro název své instalace, sestavené pod barokní klenbou experimentálního prostoru s historickým bazénem, jako metaforu zrcadlení vzdáleného univerza a skryté povahy Země. Obrazy soustředěné na cyklické dění v kosmu (Ultraprostory) jsou konfrontovány s objekty, v jejichž živelných strukturách hmoty se prolíná mikro- a makrokosmos (Temná místa budoucnosti). Objekty ve tvaru pravidelných mnohoúhelníkových mís nesou mariánskou symboliku hvězdy a vody, uvnitř objektu se však odehrávají částečně řízené procesy tekuté hmoty. Autorka prostřednictvím vzájemných chemických reakcí barev a dalších materiálů a různých časů schnutí vytváří dynamické struktury, které imitují chemické procesy v přírodě. Členité kresby v hmotě vyvolávají řadu asociací. Připomínají satelitní snímky povrchu Země nebo vyprahlé krajiny jiných planet a současně v kontrastu s tím struktury minerálů v mikroskopickém měřítku. První z těchto objektů vytvořila autorka před dvěma lety na základě vlastního zážitku při pohledu na údolí Roșia Poieni v Rumunsku, zaplavené jedovatým kalem z měděného dolu.

 

Dagmar Šubrtová ve své tvorbě dlouhodobě reflektuje postindustriální krajinu, zajímá se o procesy přeměn a o působení člověka, jenž svou činností ovlivňuje globální systém. Pozoruje procesy přírody a uvědomuje si křehkost Země ve vesmíru, její neustálé ohrožení z vnějšku i vnitřku. Druhá část instalace Hvězdné nebe v podzemí, umístěná ve sklepních prostorách, navazuje na starší výstavní projekt Salve Vales projekcí noční oblohy v podzemí, v němž poukazovala na ambivalenci pojmů vnitřní a vnější. Současná prezentace se zaměřuje na zvažování poměrů nahoře a dole, vzdálené a blízké, mikro- a makrosvět.

 

Dagmar Šubrtová (nar. 1973 v Duchcově, žije v Kladně) studovala v letech 1993–1994 na Výtvarném institutu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem v Ateliéru skla, v letech 1994–2000 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, Ateliér sochařství u Kurta Gebauera, kde pak v letech 2003–2013 působila jako odborná asistentka. Samostatně vystavuje od roku 1992 a je autorkou řady realizací. Jetéž aktivně činná jako kurátorka. V letech 2002–2010 vedla Galerii Mayrau v bývalém dolu Mayrau ve Vinařicích u Kladna, kde také pravidelně intervenovala do prohlídkové trasy.

 

V letech 2000–2020 byla kurátorkou Galerie Makráč – výstavní síně Ústavu makromolekulární chemie AV ČR v Praze na Petřinách. V Kladně společně s dědici umožnila veřejné zpřístupnění Domu sester Válových. V letech 2015–2017 byla hlavní koordinátorkou mezinárodního projektu Frontiers of Solitude, zaměřeného na proměnu krajiny a provázanost postindustriální společnosti a přírody. Ve své tvorbě vychází z média sochy, která jí poskytuje základ pro prostorovou úvahu, pohybuje se však volně mezi dalšími médii, jako je objekt, instalace, fotografie. Její tvorba reflektuje prostředí, ve kterém žije, pracuje s myšlenkou identity místa a jeho kulturního, historickéhoa sociálního vlivu. Příležitostně spolupracuje s vědci z oblasti přírodních i humanitních věd.